VANITAS

Já krásnou báseň kdysi čet’,

já k smrti tehdy vzrušen byl –

leč po řadě let,

když znova jsem tu báseň čet’,

já vzrušení to necítil.

A v herbáři mém voněl květ,

on barvami se, vůní chvěl –

a po řadě let

byl suchý, žlutý onen květ,

já jeho krásy neviděl.

Já na prabábu vzpomněl hned,

ta měla robu, padlý sníh –

leč po řadě let

ta roba z mody vyšla hned

a dnes je k smíchu její střih.

A mojí duše divný vzlet,

jenž o věčnosti kdysi snil,

ó po řadě let

mne k vtipům dráždil onen vzlet –

a já se přece zasmušil.

A moda, báseň, vzlet i květ

v své divné kráse záhadné –

vše po řadě let

tu musí zblednout jak ten květ

a jak ta moda uvadne.

Jen to, co cítíš v duši tkvět’,

ať práce to či lásky skvost,

to po řadě let

snad v jiných duších bude tkvět’ –

ó básníku, měj na tom dost!