Vánoc.

Za vánoční svaté doby

Měsíc jasně vynikal,

Shlížel na kříže a hroby,

V kostelníka byt se dral.

Toho světlo vybudilo;

Rychle skočí z lože ven,

Lekna se, že zvonit bylo

Na jitřní a již tu den.

Sněhem brodí s klíči běže

Zvonice již odemknout:

Hodiny tu bijí s věže –

Dvanáct teprv slyší bloud,

A chce z jinoviny ledné

Nazpět do komnaty své,

A však osvíceny zhledne

Všecky okna v kostele!

Ustrnulý nad tou září

Hned se do kostela dá:

Svíce tamo na oltáři

Jasně hořet znamená;

Ano ve stolicech vidí

Osadníků tam i zde,

Žen a mužů, známých lidí,

Modliti se skroušeně.

Vejde, dobré jitro dává

Tomu, onomu a té:

Nikdo však ho nepoznává

Kleče jako z kamene.

Mráz tu kostelníka pojde,

Každý se mu zježí vlas,

Smyslů zbaven ledva dojde

Chrámového vchodu zas.

Odtud do fary se žena

Duchovníkovi to lká,

Ten pak sluhu udivena

Zbožně ponapomíná:

„Ouzkosti se nepodejme,

Pokropme se svěcenou,

S důvěrou se k Bohu mějme,

Ostřeže nás mocí svou.“

Dí, a do kostela spěje,

Sám by vyskoumal ten div;

Kostelník se za ním chvěje

Více mrtev nežli živ.

A hle, věru tamo sedí

Z obce ta i ona tvář,

Up’atýma očma hledí

Pobožně jen na oltář.

Na dotaz se neohlédna

každý modlič mlče dlí,

Hodina až bije jedna

Hukem s věže kostelní.

Ledva padne, ledva zmine,

Zhasnou svíce všeliké,

Jedna doba s druhou splyne,

Jako pára zmizí vše.

Uběhlo pak času málo,

Skonal jeden z viděných,

Rovně se i s druhým dálo,

Opustil i třetí svých;

A než byl rok celý minul,

Kdokoli tam viděn byl:

Každému Pán k sobě kynul,

Nikdo dýl tu nepobyl.

Nyní znamenají oba,

Co z těch jevů pochází,

Když vánoční tu doba

A den štědrý dochází:

Do chrámu se ubírají,

A tam odtud jisti jdou,

Všickni, kdo se dnes tam kají,

V roce tom že odumrou.

Jedenkráte spatří ale –

Mní, že již to soudní den –

Lidem tváře zesinalé

Všecken kostel naplněn;

Počítat jich nelze oku,

Smyslu jich to minulo:

A hle, mor byl toho roku,

Mnoho lidu zhynulo.

Tak šli poznat jednou lidí,

Jimž se rozloučiti je:

A tu kostelník se vidí

Klečet u zakristie,

A i kněz, mši slouže svatou,

Sebe u oltáře stát;

Oběma již za odplatou

Bude na věčnost se brát.

Klekna u modlitbě vroucí

Kněz hned sepne ruce své:

„Daruj, Bože všemohoucí,

Skončení mi blažené!

Duše má nech tebe slaví

Na nebesích radostná!“ –

Kostelník pak po něm praví:

„Staň se, Pane, vůle tvá!“

Pána Boha velebíce

Lehají a vstávají,

Co jim nad potřebu více,

Chudině to dávají.

Hledí se, by ani krokem

Zde již nepoklesnuli,

A než rok se sešel s rokem,

Oba v Pánu zesnuli.