VÁNOCE 1916.

Třesk pušek táhne po závěji

a děla duní hluboce,

a zrudlým sněhem voje spějí –

ó, vánoce, ó vánoce!

A všude krev a lkavé stony,

jak v náhlém záští divoce

kolony vráží na kolony –

ó, vánoce, ó vánoce!

Ó, vánoce, kde vaše něha?

Kde snivé kouzlo jesliček?

Kde radost, která jindy šlehá

z těch milých vašich písniček?

Kde hlahol zvonů v půlnoc znící

vždy ze všech měst a vesniček?

kde po silnicích laškující

jak dívek smích hlas rolniček?

Ó, všude jak by můra slétla

v ty němé domy, v nádvoří,

a všude tma a nikde světla

dnes nehoří, och, nehoří,

a zvony, zvony, drahé zvony,

jež těšívaly ve hoři,

teď roztaveny na kanóny,

kdes jinou řečí hovoří.

Ó, vánoce, jak jinak zněla

vždy píseň vaše jásavá

dřív, nežli lidstvem zaúpěla

ta bouře dnešní krvavá!

Ó, vánoce, jen smutek všude

a bolest divá, drásavá,

a všude jenom oči rudé,

jak lidstvo sebe uštvává!

Ó, vánoce, tak smutku plny

jste po třetí, již po třetí –

a dál se valí války vlny

a nelze konce viděti!

Ó, vánoce, vy svátky míru,

však bez míru již po třetí,

kdy konec bude tomu víru,

kdy míru zvěst přec přiletí?!

Vše marno zatím... Po závěji

dál děla duní hluboce,

a zrudlým sněhem voje spějí –

ó, vánoce, ó vánoce!

Dál teče krev a lkají stony,

dál v krutém zášti divoce

kolony vráží na kolony –

ó, vánoce, ó, vánoce!...