VÁNOCE DĚJIN.

Co předkům nejslavnějším odepřeno,

co za hlaholu zvonů neslíbeno

ni velkým Jiřím: svémoc národa,

to dals nám, Bože! Dar tak velkolepý,

že nedobyl ho husitskými cepy

ni světodějný slepý vojvoda!

Když úkor krvavý nás nejtíž tlačil

a z chmur, v nichž blesky praštěly, se mračil

zlý osud na nás, hroziv, nevlíden –

co snít jsme nesměli ni v toužném vidu,

to dals nám zplna: žezlo v ruce lidu!

O, byl to českých dějin štědrý den!

To bylo narození naší spásy,

náš Betlém s hvězdou nevídané krásy,

„Hosannah!“ hlasné v naší půlnoci!

My, hlavou vzhůru, srdcem ještě výše,

jsme zhlédli zářný prst, an do tmy píše:

„Jste svobodni dnes, včera otroci!“

Ret líbal ret, všech náruče se pialy,

jak bratři s bratry jsme se objímali,

vzduch jako bouří jásotem se třás;

my na zem padali jsme, na kolena,

a rodná prsť nám byla posvěcena

tou láskou, jíž k ní vzpláli všichni v ráz.

My přísahali jsme si svorným hlasem,

že nade světů prostorem a časem

ta chvíle svatou je nám na věčnost!

Že zasloužit tak vznešeného daru

a vždy jej chránit úpadu a zmaru

chce mužně česká čest a statečnost.

Že budem věrně, jako praví rodní,

vždy stráži vlasti, nikdy chladně od ní

se nerozprchnem v stero stanovisk;

že z jejich cest už nikdo nezabloudí

a nikdy k nevěře nás neodloudí

cíl nízký, davů chtíč ni sobců zisk.

Však dnes, ó Bože můj! Když zříme s bolem,

co křivopřísežných se hemží kolem:

vstaň z jeslí, Spasiteli! Pomoz nám!

Hle, vlast nám chtějí změnit v dravčí jámu!

Přijď! Vyžeň svatokupce, lotry z chrámu,

ať čist je svaté svobody zas chrám!