VÁNOCE. (II.)

Sníh padá tak tiše, tak tiše,

já v dál se zatoulal,

a pro to, co ztraceno zřel jsem,

mě hořký smutek jal.

Pro tajemné posvátné chvíle,

tam v horách za šera,

pro pohádku jednu tu krásnou

jednoho večera.

Plá světel a chvěje se záře,

a voní jehličí,

co drobných se splnilo přání,

sto jiných vyklíčí – –.

Sníh padá, – já zatoulal jsem se

k modravým dálavám,

mé dětství ztracené chodí

v šatečkách pestrých tam.