VÁNOCE. (IV.)

Mladou ji podťali, štíhlou,

smutného kteréhos’ dne

do města odvezli potom

– s bohem buď, krásný můj sne!

Smutna na náměstí stojí,

jedle, a bolestně sní,

světel zář plane, a život

hlučí kol podvečerní.

O nebi nezměrném sní teď,

o pláních zasněžených,

o horách rodných a lese,

bílém, jak mráz na něj dých.