VÁNOCE. (V.)

Mráz venku do oken dýchá,

čas štědrovečerní,

světnička nevelká, nízká,

útulná, teplo v ní.

Tam děti na vodu pouští

loďky ze skořepin,

čí nejdříve potopí se,

ten smrti klesne v klín.

Tam bledých děvčátko tváří

sleduje loďku svou,

a pomněnkové dvě oči

otázek plny jsou.

Oh, její, jistě ta nejdál

popluje – kam, kdo ví?

– zvlní se voda a loďka

se její potopí.