VÁNOCE. (VI.)

V světničce stařenka suchá,

tam sedí za stolem,

na stromku světýlka hoří

tichoučkým plápolem.

Žilnaté spjaty má ruce,

a hlavu schýlenou,

obrazy zašlých dob dávno

před zrakem tiše jdou.

Vánoční třpytí se stromek,

ve světel záplavě –

dosud zří šťastnou tu chvíli

zapadlou v dálavě.

Jakoby včera to bylo,

zří všecko živě tak –

dětské se vztahují ručky,

radostně plane zrak.

Slavnostní zvonů, slyš, hlasy

teď z věže splývají,

dvě oči zavlhlé štěstím

zrak její hledají – – –

Na stromku světýlka hasnou

posledním plápolem

– drazí ti všichni jí dávno

už dřímou pod drnem.