VÁNOCE.

Tichou nocí zpěvy táhly

nad role a bor,

andělé to do harf sáhli,

budit salaš s hor.

Sklonili svá sněžná křídla

nad oveček tlum –

Vstávej, Gryco, Jene, z bydla,

divně vzhořel chlum!

Snivá hvězda od východu

v mráčkův úsměvu

potentáty vzácných rodů

vede ku chlévu.

Než by zhasla v nebi zkvetlém

za vrch Moria,

andělé se snesli v Betlém

zpívat Gloria.

Boží pachole tu leží

vedle oslátka – –

Ó, ta věčně, věčně svěží

svatá pohádka!

Zase dnes nám dýchá něhu,

klidem údolí

přes závěje kypré sněhu

zvony hlaholí.

V městech zas vše okna svítí

stromků záplavou,

v samotě i chýž se třpytí

loučí mrkavou.

Všechna líce štěstím planou

jako v dětství dnech,

dávné zvěsti srdcem tanou,

všude míru dech.

Jako by byl zapomenut

všecek žal a trud,

každý rozpor v duši sklenut,

zapuzen hněv, rmut.

Jak by slze nepálily,

kdy se posléz náš

po staletích běd v kraj bílý

zrodí Mesiáš?!