Vánoce.

Den přibyl velký, jakovým nezastkví

Nikdy ovzdušný se obor, jakého

Andělům nikdáž velebiť nedáno

V říši nebeské.

Syn Boží s věčným spolubytně s Otcem

Mocně vládnoucí, blaženě opustiv

Slávy trůn stkvoucí, u lidí uhostit

Jal se ochudlých.

Jak se noc rdívá přemilým ruměncem,

Jitro když vroucím ji retem políbí:

Takto tím hostem blažená nachem se

Zastkvěla země.

Však v nebes sídlech se duchů ješitná

Podjalať práznost, ano jim pohaslo

Slunko výživné, za jehož svitem jim

Vzkvítala bláha.

Tu s nebes výšin se berou zapustlých

V údolí plačném hledajíce Pána;

I v nebes sídlech vysychá blahosti

Bez něho žídlo.

Tož na betlémských na polích se octnou,

Dítě pak prahnouc uvidět se blíže

Slítají k jeslem, že nemůže matka

Dítěte zříti.

I stanou rázem zdivení! Chudé ty

Jesle, chlév nuzný – takový palác-li

Jesti přístojný k bytu veškerenstva

Sloužiti králi?

Záře jen bozská vychodí s milostných

Dítěti s tváří; s takovou neleskne

Jasnotou sluncí se obor slavících

Jednotu záře.

Tož koří s myslí se nicí, v tajemstev

Se snaží vniknouť hlubokou bezednu,

Leč namáháním zmožení perutmi

Strou si oblíčej.

Člověče hříšný! Pokořil se z lásky

K tobě Pán věčný z takové, že vniknouť

V lásky náramnou hlubokosť chtě anděl

Smrtně unývá.

O pokoř s myslí se celou, u srdci

Příbytek čistý jemu dej; dli v tobě,

Jak nebes zhlídá na vodách se blankyt,

Páně milostnost.