VÁNOCE.

Vánoce! – Co vůně, třpytu, světla

slovo to mé kouzlívalo duši!

Měnilo mne v dítě, které tuší,

že zas láska v celém světě zkvetla,

sok že soku do náruče klesne,

kdy se chrámem nesou zpěvy plesné.

Jako děcko s utajeným dechem

vždy jsem kráčel přes práh jizby, v které

vánoční stál stromek v záři steré,

pod nímž zpola utajeny mechem

četné dárky sladkou touhu budí

ve dmoucí se malé dětské hrudi.

Ach – a teď mi ze světlých těch síní

nejdražší dvě duše odletěly –

otec s matičkou; rov těsný, ztmělý

na vršku jich domovem je nyní,

pod nímž truchlou píseň šumí řeka – –

Vánoce, mé srdce se vás leká!