Vánoce.

Hlas zvonů táhne nad závějí,

kdes v dálce tiše zaniká;

dnes všecky struny v srdci znějí,

neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,

hned střásá ledné křišťály,

rampouchy se střech visí k zemi

jak varhan velké píšťaly. –

Zem jakby liliemi zkvětla,

kam sníh pad’, tam se zachytil;

bůh úsměv v tvářích, v oknech světla

a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí

a s nimi jdou sny jesliček

kol hlavy mé, jak ve závěji

hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moři,

vzdech srdcem táhne hluboce,

a zvony znějí, světla hoří –

Ó vánoce! ó vánoce!