VÁNOCE

Rolničky v sněhu zaléhají

a brzy vůkol ticho, jen

v závějích ostré jiskry hrají,

vánoce hledí do oken,

český kraj jako tiché moře,

z kterého stoupá mír a klid,

uniká český bol a hoře,

duše zas může volná snít.

Slétají se zas dávné zkazky

o Ježíšku a Betlému,

vzbuzen jest úsměv staré lásky,

vlídné též přízně ke všemu;

sykot svůj závist zastavila

ve čerstvých vločků víření,

v chatek dým důvěra se skryla

v sněhu též drobné jiskření.

Hlaholí zvony nad závějí

slavnostně tak a ztlumeně,

z chrámu, kde „Narodil se“ pějí

horoucně tak a nadšeně;

zamyšlen každý, kdo jde kolem

v chvíli té sladké odtuchy,

chápe tu, byť i zkoušen bolem,

dětinských plesů výbuchy.

Bojiště lidstva, stará země,

klidně jak nyní v sněhu spíš!

Severák sám jen táhne jemně,

měsíc když v bílou skloněn říš,

myšlenky staré vykoupení,

nové též lidstva naděje

rodí se v tomto utišení,

plénky jich jsou ty závěje.

V půlnoci Spasitel jde světem,

sluje v dnech těchto láska k všem,

láskou tou brzy jara květem,

zaplá víc, až to šlehne v zem,

odvěká láska není bajkou,

věřme jen dětství sladkým snům,

vizte jen sněhu bílou vlajkou

kyne v mír všechněm národům!