Vánoce.

Vánoce milé, čarovné vy svátky,

pohádko zlatá smutných našich dob –

jak vždy jsem rád, kdy v mrazné zimy hrob

a v šerých dnů svit mlhavý a krátký

svou září zas nám zablýsknete náhle

nad samým sklonkem hasnoucího roku!...

Zvuk písní nám zas ve rty slétne zpráhlé

a radosť zas jak divem vzplane v oku,

kdy zvonů vašich slavný, krásný hlas

se rozléhá nad zasněženou zemí,

kdy hymnus Páně úctu vzbouzí v nás,

a cherub jeho šumě perutěmi

se s nebe snáší v širé země kraje,

slast všady jen a úsměv rozlévaje

po tváři všech, ať bohatých, ať bídných...

Z nich na každé on jaro květů vlídných

zas vykouzlí a svatý vdychne klid

všem do prsou, kdo s nadějí a vírou

v chrám Boha svého jdou se pomodlit,

by neopustil jejich duši sirou...

Ó vánoce! – jak dojemně a tklivě

vy prochvíváte naše hlubiny!

Vy sladkým nimbem dětské neviny

vždy vzrušíte je náhle tak a snivě,

že bezděky se opět navracíme

v ta zaniklá a krásná léta mládí,

a upomínkou co v nás o nich dříme –

zas družně spol si sdělujeme rádi!

Ó, je to milý, drahý, vzácný čas,

kdy velebně se v naše zpěvy mísí

ten zvonů vašich čarovábný hlas,

jímž všecka srdce k životu se křísí,

jenž stejně blaží všecky země tvory,

jímž okřívá i chuďas, i ten chorý,

když dozní k němu v mukách strnulému,

a dí mu: „Pán mne poslal k srdci tvému,

bych zjevil ti, že dnešek posledním

je ze dnů těch; jež spoután v hoři ležíš...

Cel svět je vesel, – raduj též se s ním

a vstaň a choď!– dnes přišel k lidem Ježíš!“ –