Vánoce

Když stoupám do své chladné postýlky,

tak sama jsem a tolik opuštěna.

Co zbývá mi než myslit na chvilky,

kdy slyšela jsem vše svá sladká jména?

Já na cizího myslím rytíře,

co z dobrodružství přines mi a z boje.

Tak mladá jsem. A je to k nevíře,

že já mu přináším to srdce svoje,

to srdce panenské a netknuté,

jež cítí ponejprv, jak všechno bolí.

Jsou vánoce, ach, světlem prolnuté,

a já jsem sirá jako hrušeň v poli.

Kdo poradí mi? Kdo mne pohladí?

Což musím samotinká bol svůj nésti?

Proč trpím? Pro něho? Či pro mládí?

Vždyť nechci nic... jen zlatou krůpěj štěstí.