VÁNOCE

Tmí se, tak vlažně tmí se

a lehoučko napadl sníh;

a zářné oči dívají se

zevšad dnes do ňader mých.

Jsem sám, jak hvězdka, jež vyšla,

a jsem, o Bože, tak rád!

ta stříbrná chvilka teď přišla

jistě s mou duší si hrát.

Dá se v květ ledový chytit

chvíle té andělský dech?

Jas lilií v duši jest cítit

a vůni na ústech.

Noc blíží se, paní tmavozraká.

Dnes s úsměvem duší nám pluj!

Tak zlatě se smráká a smráká –

ten večer jest, Paní, tak Tvůj.

Smím píseň svou dnes složit k nohám Tvým,

smím zpívat nejkrásnější z tajemství Tvých snů?

Požehnej odtud, kde se Synem Svým

vítězná teď je slavíš v nadhvězdnu.

Ó sednout jak ptáče tam u nohou Tvých,

ve vodopád světů dolů se dívat –

co lidé té noci kdy cítili v nich,

výlevem nové písně to zpívat:

jak duše jim rozkvetla v mystický sad,

jak Mír si v ní prestol svůj vyvolil rád

a sněžných květů ve závěji

andílci v ní se procházejí,

bělouncí, celý řad!

jak kraj duše celý se jiskřivě chvěl,

jak skryla jej měkká a vlaživá běl,

jak v modré mu lesy

mír dech,

jak zavál kdesi

touhy vzdech

a stíny svál

jak těžký sen –

a radost bílá jak každému sletí,

jejím kdo po objetí

zatouží jen!

Vzpomínko noci té, blaživá tak!

Soumraky věků k nám zří její zrak,

kolik kdo světel zná, všecky mu dal!

V nesmírný prostor, v tajemnou dál

oblohou modře prozářenou

rozžaté světy svou drahou se ženou,

a jako chumáč zlatých včel

roj meteorů přeletěl,

tak kmitavé a zlatovlasé –

a nebem plul jas a sněhem táh jas

a kolem vše plálo v tom jase.

Tehdy se líbaly věčnost a čas!

Vzrušeny kroužily světy kol nás,

kroužily, toužily v betlémský chlév –

Tam lidé dnes klečeli v objetí s anděly,

a slzy jak kanuly, prosby jich vanuly

v dětinný pastýřů zpěv:

Děťátko nebeské, vítáno buď,

jasem té noci i nám zaplav hruď!

Světlo ty ze světla, buď králem nás všech,

jak ty své hvězdy nás zaplanout nech!

V bezedno tisíc let zatím již padlo

a růží již zvadlo a srdcí již schladlo –

A zas jde ten večer, ten tajemný čas –

Oblohou modře prozářenou

chvěje se zase hvězd třpytivý zjev,

duše se chvěje po staletích zas

a srdce zas touží v betlémský chlév.

Tužby a myšlenky, beránci bílí,

nebem se rozběhly, v dálku zas pílí,

hledat svůj betlém v kraj úsvitů všech.

Dej doletět, Matko, a okřát se nech,

anebo aspoň odnést si zpět

z úsměvů dítěte jediný květ

v chudobu pozemských střech! –

Ó lidstvo, štvaný Tantale,

nech trýzně své dnes spát –

nestyď se, starý Tantale,

vždyť znát tu touhu z očí tvých

plát jasem stromků vánočních,

ó neodporuj nadále,

a nech se zulíbat!

Pojď k jeslím! Kleknem v jeden řad!

Tam zkvete opět štěstí naše,

tam zkvete srdce, žije-li,

v chrysanthem bílý, v růži zlatou,

a perutí je rozpjatou

Bůh schrání svými anděly!

Plujeme bouří. Skořápka země

nese nás v tajemnou dál.

Zpíváme. Kolem nás hučí to temně,

mnoho již orkán jich v hlubiny svál.

Zpíváme přece; vždyť vstříc se nám dívá

jako ten dnešek, tak zářivá souš – – –

Tam píseň má – chudý chocholouš

u nohou Madonny zpívá.

Blíží se, blíží, tmavozraká –

z dálky již bělá se jas!

Tak zlatě se dnes smráká a smráká,

ať navštíví sladká i Vás.

Až přiletí k Vám plná záře

a zatřepotá křídloma,

ať najde v úsměv zkvetlé tváře,

v srdcích otevřeno má.

Až přiletí k Vám o půlnoci

a bude smát se z hvězdiček,

ať nechá u Vás ze své moci,

ať nechá – hrst těch hvězdiček.