VÁNOČNÍ HALUZ.

Je starý zvyk, že dívky dají

snět třešně v zimě do vody

a v komůrce své, v jizbě, v stáji

do jarní vkouzlí pohody:

Že o vánocích, sníh kdy padá,

za vánice a za zimy

jim rozkvete ta haluz mladá

drobnými květy bílými.

A jako na div jarní ony

na snět tu patří s úsměvem,

ba zdá se jim: sad kol je vonný,

a ony s milým chodí v něm.

Zas pějí ptáci, květ je všude,

a milý šeptá: Má jsi, má!

Co bylo, je, co není, bude,

slib jara tolik dojímá.

Ó, srdce, jež jsi dlouho spalo

ve smutku, stínech, zbuď se, zbuď!

Vždyť na květ stačí i jen málo

si zahřáti dát chladnou hruď.

Dej prohřát si ji teplem lásky

a svlažit novou nadějí,

slyš mladý smích, slyš dětské hlásky,

zpěv zvonů, jež zní slavněji.

Co zima tu? Hleď, v oknech světla!

Ó, vánoční buď ona snět,

jež jako jarní zázrak zkvetla,

a věř a doufej, mladě kveť!