VÁNOČNÍ HVĚZDA.

Zvon jasně zní – a srdce spolu zvoní.

Vše jesti jiné dnes i v nás i kol;

jak proměněn se šerý blankyt kloní,

a svátečně je ztichlý zemský dol;

vzduch jinak vlá, tma jinak halí svět

a jiným tajemstvím dnes duše slouchá,

než včera slouchala. Duch, jenž byl klet,

by pochybnosť jej z ráje v prázdno štvala,

dnes přestal bádat v temna neskonalá,

však usmívavě vzpomíná těch dob,

kdy večer ten, pln čaromocných stop

tak zvláštně opojoval dětské oko,

že v temném noci modru, převysoko

zřít mělo zjevení kdes bělorouchá,

v noc křídly průsvitnými vlající

a v zlatotřpytné harfy hrající

k svým zpěvům nadpozemským v mocném sboru.

Zvon jasně zní – a srdce spolu zvučí;

dnes jalo by svět celý do náručí,

a sladce, vroucně, jak když bylo mládo, –

ó v spásu lidstva věřilo by rádo!

I snímá tajná ruka zvolna s čela,

jak z trnů věnec, – žhavou tíseň vzdoru

že ulehčeno, zjasněno se zvedá,

a zrak že maně v šeré výši hledá,

zda zas tam plane vidina ta skvělá;

ba večer jest tak lahodný a tklivý,

že nevěřící duch se nepodiví,

sbor andělský-li náhle zočí v letu,

an věštbu spásy s nebe snáší světu....

I hledí oko s upomínkou smavou

v tu klenbu vážně krásnou, šerotmavou

a jako myšlénkám těm dětinným

by seslal mírný blankyt v srozumění

svou odpověď, byť slovem jediným,

však sladkým tak, že sladšího již není:

hle, hvězda prvá, dosud v mlhu skrytá,

teď osamělá, velká v dáli kmitá

tak přemilostná, jak by nebe celé

jí dalo všecku svoji hvězdnou krásu

a slovo sladké, jež v ní plane vřele,

to praví: „Věř!” a věstí – věstí spásu!

A náhle srdci očarovanému

z té hvězdy nebeské plá znamení;

jak pastýře kdys vedla ku Betlému,

kde narodil se dárce spasení,

tak z hloubi duše touha volá hlasná,

by v pouť se vydala ta hvězda jasná

a zjevila, kde v nejsvětější noci

syn zvěstovaný, pravý zrozen otci, –

a k otci, jak by v lokty jeho jata,

se tulí hruď a modlitba vlá svatá....

Můj otče, – otče náš! ó kdy se změní

i nám den zkoušení v den vykoupení?

kdy zrodí se tvůj tobě rovný syn,

nám zaslíbený proroků tvých rtoma?

Či dřímá andělům již pod křídloma

ten, jenžto sejme kletbu našich vin?

Či v Betlémě již českém střecha stinná

jej kryje v lesku noci hvězdnaté

i nesou lokty Matky přesvaté

ó Národe, již v oběť tvého syna,

by z lásky k lidu tvému za ní kráčel

a těžký kříž bral mužně na svá bedra,

jej potem, slzami, ba krví smáčel

a ruka jeho, k činům blahým štědra

i proklána již vražednými hřeby

mu žehnajíc se ještě pjala k nebi?

Kde jest? Ó hvězdo zářná! kéž tvůj kmit

nám zasvítí v ty tajné, temné stezky!

Zjev, kde se rodí vykupitel český!

O hvězdo vánoční! veď boží lid

a zvěstuj nám tu vyvolenou střechu,

kde – byť jen ve snu – dřímá Vlasti syn,

jenž, až sen dětský v mužný uzrá čin,

nám bude synem Ducha, spásou Čechů!

O hvězdo! k zázračné se pohni pouti

a zjev, že nečekáme marně Krista!

zjev, že nám není děsně zahynouti,

že v lásce synovské nám spása jista!

A jak se k výši toužné oko vzruší –

hvězd náhle zaplanulo na tisíce,

a každé slovo „Věř!” mi volá v duši,

a horká rosa kane na mé líce....

O věřím sladce, věřím tisíckráte

v tu věštbu božskou, jíž, vy hvězdy, pláte:

ne jeden syn, jenž národu se zrodí,

však stotisíce vyvolených synů

jej svatou láskou spasí, osvobodí,

stem obětí a požehnaných činů!

O vzniknou, vstanou, půjdou stotisíce –

ó radostně zaň půjdou ku Golgatě,

zaň v pláči, v potu, v krvi zápasíce

a hotovi zaň umírati svatě!

O věřím, že se nezaleknou tíže

ran svojích katanů ni svého kříže!

O věřím v nadšenosti sílu svatou,

jíž hrůza žádná přemocnou se nezdá!

Ó věřím, nad každou že českou chatou

a v každém srdci vánoční plá hvězda,

že pod každou je střechou Betlém český

a národa syn pravý zrozen v něm!

O sviťte, hvězdy, na všecky nám stezky

a dělte zář svou čistou chýškám všem,

a v každé vzbudiž světlo vaše skvělé

těm českým nivám Čecha – spasitele!