Vánoční. (I.)

Stojí stromků dlouhé řady

s jinovatkou na větvích,

na jehličí, v třásních vleček

ještě horský, chladný sníh.

Tichounce, snad ze sna jenom

pozdrav lesa ševelí,

jako když jim doma mušky

do koruny vletěly.

Kde jsou zlaté pršky slunce,

jež se pletly v jejich šat?

Kde je píseň, jež ty větve

pokropila tisíckrát?

Paprsky ty zlaté tají

stromů vonný, teplý dech,

duše písní, ptačích trylků

šumí v sladkých akkordech.

Zdá se mi, že jejich řadou

vzdušných vidin pluje vděk,

na těch větvích, že tkví na sta

nesmrtelných vzpomínek.

Tuším v nich ty stíny, světla,

barev hru a soulad změn,

polet křídel drobných, větších

a svůj mnohý šťastný sen.

Zdá se mi, že vidím tu, tam

v sklonu větve stopu hnízd,

slyším píseň – lásky touhu,

potom dozvuk: „Chceme jíst!“

Korunami rozperlí se

skotačivě větru smích,

někde zalká, někde vázne

jedle volných v kadeřích.

Ach, vy milé stromky, jděte

pod skvostný neb nízký strop,

všude nechte kouzlem lesů

tisíc lásky zlatých stop!

Ty, jenž přijdeš tam, kde písní

mých se svítí hvězdný rej,

všeptni srdci jedinému

sladce, tiše: „vzpomínej!“