Vánoční. (II.)

Co se zvuků rozcinkalo

drobounkých jak modrý květ,

všecky tuším, jedním zvoním,

jeden z dálky slyším znět! –

Je to zvonek jako jiný,

ale však on vzpomenul,

že zvuk milý mého zvonku

za ním svatou nocí plul.

Což ty zvonky srdce mají,

jež zná tepat, jež zná bít,

umí kvílet, smát se, plakat

srdcem k srdci zatoužit.

Ach, co se jich rozcinkalo,

jako snové líbezní,

a přec jen ten jeden zvonek

z dálky do mé duše zní.