Vánoční legenda.

O štědrý večer v pozdní noční chůzi

jsem ve snách zbloudil v zasněženém boru,

kol jíní plálo každé na haluzi,

jak slza velká luna na obzoru.

A poblíž cesty tam, kde stromy řídly,

ruina čněla z bílých ratolestí,

stín lesů nad ní, motýl černokřídlý,

jak mrak se chvěl, kdy lásky prchá štěstí.

A vstoupiv na zeď, loubí na zvětralé,

do tiché noci lesa přes vrchole

jsem patřil v dál, kde na samotné skále

čněl kostelík a rodná víska dole.

Tam mnoho světel míhalo se chvatem,

v bělavých kruzích poletavé dýmy,

v nich havran někdy černým zavál šatem

jak v srdci bolest, upomínka zimy. –

Pojednou slyším přitlumená slova

a teplý život odměřených dechů,

pode mnou k smrku jedle démantová

šelestí živě na bělostném mechu.

Dnes večer snů je, radovánek, štěstí,

kdo srdce má, dnes zachvěje se tuchou,

a tiché zvuky svatých čarozvěstí

i hlavou skal a stromů pohnou suchou:

„Ty duše teskníš pro tu dnešní chvíli,

že ruka lidská nezvolila tebe,

nestřásla rubáš zimy sněhobílý,

že moře světel, v blankytu svém nebe

na hlavu tvou a snětve nezavěsí,

že neuzříš, kdy blahých oko dětí,

jak hvězda hvězdě v letu pod nebesy,

dnes báj velikou počne vyprávěti.

Jen v duchu zříš, jak v zasněženém domku

zrak otcův plane, prst se matčin chvěje,

kdy dárky rovná na vánočním stromku,

je slzou horkou zlatí s obličeje;

jak síň se plní, šumot hlasů vzrůstá,

a dítě otci, matce v náruč klesá,

až stane srdce, blahem zněmí ústa,

hled zrosený jen upřen na nebesa.

A nad zástupem obdařených dětí,

jak srdce lidské strunou svojí zlatou,

počíná šumět pozlacenou snětí

vánoční stromek lásku nepojatou;

ve také chvíli jaro květy rodí,

rozpíná nebe dráhu hvězdic mléčnou –

a lidský duch i nad ztracenou lodí

se vzpruží letem u výš nekonečnou.

Dnes hlavu schyl, snad o svatvečer příští

hoch korunu tvou o vánocích setne,

pak jako nebe hvězdami se blýští,

zaplaneš v kráse světel bezpočetné.

Však zatím plec se vypne mohutněji

a hlava ve snách k blankytu se vzpřímí;

nuž netruchli a vypuď beznaději –

vánoční stromky příští budem zimy.“

Utichnul šepot, měsíc nad ruinou

jak anděl strážce vyhoupnul se z mračna, –

slyš střelné rány hučet doubravinou,

hloub lesní ohněm chví se neprůzračná.

Dva střelci vyšli se skolenou laní,

na máry tyče smrk uťali, jedli,

a v plesu zvučném, živém rozmlouvání

se smečkou chrtů dál se cestou zvedli. –

A prázdno bylo na tajemném místu,

kde smrk mladičký, jedle dříve snily,

s vůkolních stromů sníh a něco lístů

jen časem padlo čerstvé na pahýly. –

Ubohé stromky! kde jsou snové zlatí,

kde štědrý večer, krásy jeho žáry –

hle, zástup střelců v myslivnu se tratí,

a hnědou laňku vaše nesou máry.

O štědrý večer v pozdní noční chůzi

jsem ve snách vyšel ze smutného boru;

kol jíní plálo každé na haluzi

a luna bledá čistém na obzoru. –

Ubohé stromky, slza na mém líci

vám svědčí celé příbuzenství vnitřní,

nad krajem slyšet zvony hlaholící –

dnes půjdu na mši pomodlit se jitřní. –