VÁNOČNÍ MELODIE.

V Betlémě zrodil se na slámě

pán Ježíš z rodu ctného

a idylličtí pastýři

tam měli radost z něho.

Pak vyrost tak a všelijak

a bez professe, pasu

po krajích chodil sem a tam

a v očích plno jasu.

Miloval děti a chudáky

a horoucími slovy

do pustých duší zahřímal

a kázal zákon nový:

– na chudých že prý stojí svět,

jim po smrti nebe že patří,

že Excellenc-pán s žebrákem

jsou prý si vlastně jen bratří;

ba chuďasa, že jednou posadí

si pánbů podle sebe,

co velbloud prý projde jehlou spíš,

než takový rentier v nebe;

a v nebi, tam prý bude hoj!

vždy kamna zatopená,

havannah pravá, peněz dost

a vína nepokřtěná;

to nebe že cíl náš a dědictví,

svět že jsou vězení mříže – – –

Pak mocní světa tohoto

na dřevo vbili jej kříže.

A potom pán Ježíš z hrobu vstal

a v srdci lekci nesa,

té zemi tuze rád s bohem dal

a vstoupil na nebesa – – –

Ježíši pane, tvou památku

slavíme teď během roku,

ku tvému žití vzhlížíme

v každičkém tom svojím kroku.

Zrodíš se v Betlémě v prosinci

k radostem drobounkých dětí,

– neb idylly vymřely a pastýřů

už nikde neviděti –

pak tuze čerstva vyrosteš

a kážeš nám zákon svůj nový,

bychom se v trampotách těšili

alespoň pěknými slovy:

že si nás, chudáky, posadí

pánbů hned vedle sebe,

co slon projde uchem jehly spíš

než nějaká Excellenc v nebe;

a v nebi, tam že bude hoj!

vždy kamna zatopená,

věřitel žádný, cigar dost

a vína nepokřtěná;

tady že lump jen má blahobyt,

jen taškář že plné má spíže –

o Velkonocích pak páteři

na dřevo vbijí tě kříže.

Ty ale moudře vstaneš zas,

když zem v jarní zeleni plesá

nedbáš, že růže chce zrovna kvést,

a vstoupíš na nebesa.

A to je facit: Svět jde dál,

jak před tebou a za tvých časů;

zle bylo tenkrát a bude hůř,

zní skřehot prorockých hlasů.

Nebe nám bledne, víra je pryč –

hleď, líp by bylo snad přeci,

kdybys nám několik procent dal hned

místo těch posmrtných věcí!

Vždyť už jen tu a tam dětská směs

z těch Vánoc tvých těší se zticha,

a už jen páterům fialovým

rostou z těch sloves tvých břicha!