VÁNOČNÍ PÍSEŇ PONOCNÉHO.

Celý boží rok a dlouhý

hlídám lidský sen;

nejraděj pln čilé touhy

vyjdu v Štědrý den.

Pod nohou sníh zmrzlý chrupe,

vzdech kol křišťál jest,

dole já, výš měsíc cupe

v sboru třpytných hvězd.

Vyjdu z chaty na podměstí...

Všady světla dnes;

co plá kolem blaha, štěstí

zemí do nebes!

Zatočím se pod podloubím

vzhůru k radnici,

jedenáct u kašny troubím

v světel směsici.

Ze všech oken světla kynou,

strom za každým z nich,

větvemi se stuhy vinou,

cukrovinek sníh!

A těch dětských očí radost

plá až do tmy sem,

že má vlastní vstává mladost

jejich úsměvem.

Z všad to svítí a se třpytí,

zvučí přesladce,

po stříbrném kráčím kvítí

jako v pohádce.

I těm mrtvým na hřbitůvku

z moře vzpomínek

na každičkém vzplane růvku

aspoň plamínek!

Takto projdu městem celým,

cítím radost všech,

pod kůrem až stanu ztmělým,

utajím svůj dech;

poloukryt v zbožných davu

půl v kadidla dým

Ježíškovi ku pozdravu

dvanáct zatroubím!