VÁNOČNÍ PÍSEŇ POTULNÉHO ZPĚVÁKA.

Bez domova, ženy a dětí

jdu horem a dolem, prost pout,

a bratr mi bezuzdný vítr,

a druh můj veselý proud.

Proč dnes jen stesk v duši se vkrádá

a v srdci něco mi lká?

Na nebi na sta hvězd hoří

a v oknech světýlka.

Ach, ovšem, vždyť Štědrý je večer,

kdy pějí mír andělé

a těm, kdož u krbu doma,

mrak roztává na čele.

Jak v krčmě pod houní ležím,

zřím jasnou světnici,

a muž v ní, žena a dítě

a stromek zářící.

Jak dítě radostí skáče

nad krásou zázraku,

a oči ženy jak září

jak hvězdy v oblaku!

Oh, vidím, zase je vidím,

jak mha když se rozplyne,

ty oči sladké a milé,

ty na světě jediné.

Zda dnes, kdy pohlédnou oknem

v tu mraznou dáli tmou,

ty sladké, ty milé oči

si zpěváka vzpomenou?

Je půlnoc již. Zvony teď znějí

tak z hluboka do noce,

a ke mně jak když se kdos sklání

a pohádky šepoce...

Jak, slza? Oh, zpěváku hloupý,

fí! to se nesluší!

A houni svou starou jsem stáhl

si vysoko přes uši.