Vánoční proslov.

Když první člověk vyhnán z ráje

a s mečem anděl za ním šel,

když bral se v neznámé mu kraje

a rajské sady opouštěl,

tuď srdce stáhla bolesť žhoucí

a hořce počal plakati,

i slitoval se Všemohoucí,

slíbil, že ráj mu navrátí,

že pošle na svět svého syna,

a uplynul věk za věkem –

stalo se dle slov Hospodina,

Syn Boží stal se člověkem.

Jím lidstvu počlo blaho kvésti

i ráj, ten dávno ztracený,

a láska, klid, a mír a štěstí

zas člověku jsou vráceny;

a srdce lidí lásku hostí,

jež jako hvězda zářívá,

a všecky bližní s horoucností

jak slunce teplem zahřívá.

V modlitbu splývá zvonů znění,

jest dojat každý hluboce

a v pohnutí i rozechvění

posvátné slaví vánoce.

Ó vánoce! Nechť láska svatá

je u nás věčně domovem –

pak vzejde lidem doba zlatá

a rájem bude naše zem!