VÁNOČNÍ RUBA’JJÁTY.

Ó, Štědrý dne, ó, radostné vy chvíle!

Sníh bílý na všem, v drsné svojí síle

ruch každý ztlumen, ticho je i v duši,

a myšlenky, jež táhnou jí, jsou bílé.

Svátečně v srdci. V krbu hoří klestí,

a vzduch jak pln když tajemných je zvěstí.

Jak jednou za rok skutkem by se stala

báj o věčném tom pokoji a štěstí.

Ó, nelitujte vonných smrčků v lese,

že tolik se jich podtne, odveze se!

„Zda budu zvolen, bych nes’ dětem radost?“

se každý strůmek tichou touhou třese.

Co praví zvony a co klest, jež praská?

Ký smysl každá vánoční má zkazka?

V tvé duši teplo, chlad že zahnal’s jiným,

dar největší, jejž můžeš dát, je láska.

Dnes andělé prý pějí v nebes výši.

Však jenom ten, kdo cizí bolest ztiší

a jednu slzu setře smutných zraků,

tu rajskou píseň – ve svém nitru slyší.

V den dušiček se svými vzpomínkami

jdem na hřbitov, kde mnohý druh a známý;

však o vánocích splácejí nám mrtví

a víc než jindy tráví večer s námi.

Jsou zapadány rokle, sloupy, chyže,

zaváty cesty, mezníky a kříže,

tak daleko a těžko od vsi ke vsi,

jen od srdce je k srdci nějak blíže.

Hle, vánoční plá strůmek v světel kráse,

a písně znějí o vší světa spáse.

Ó, smutku té, jež jenom k vůli dětem,

jež nechápou, dnes trochu usmívá se!

Kdy padá sníh a vše se zavát chystá,

nač vzpomenu si vždycky dozajista

v své teplé síni? – Jak teď vypadají

ta, kde jsem v létě bloudil, drahá místa.

Je bílý sníh i na lánu, i líše,

pláň rovná, širá leží tady tiše

jak nesmírný list bílý, připravený –

Co svatá noc naň hvězdnou rukou vpíše?

Ó, stará proroctví, ó, zvěsti sudby,

jak zbaven vás ten ubohý svět zchud’ by!

Snad nejste víc než mha a klam a cetka,

a přec, co ve vás naděje a hudby!

Noc svatá, hvězdná... Sníh a větru stony,

však na faře je teplo... vzduch tak vonný.

Ó, štěstí! dýchej z vánoční vám chvoje,

a Mír! mír! pějte ouběnické zvony!