Vánoční sonet.

Vzduch příštími je těžký závějemi,

jak andělských by křídel bílý shluk

tam tísnil se a čekal jen, až k zemi

by slétnul, pokyne mu zvonů zvuk.

Cos jako píseň na ret druhdy němý,

jak o harfu by dívčí prstík ťuk’,

se tlačí, srdce jásá zvony všemi,

snů přízí tančí smavý mládí Puk.

Strom ohromný zřím, ten až k nebi vzrůstá,

co svíce na něm lidské duše hoří,

jež v žití pravdu, dobro, krásu chtěly.

A křídel tíseň oblétá jej hustá:

to duše žen, jež v lásky svaté zoři

svět spasily tím, pro lásku že mřely.