Vánoční strom.

Tmavá noc kouzelným jasem vzplála,

zlatem hoří vážné čelo hor,

k nebi zpěvy zní a díků chvála,

šumí les a ozvěnou zní bor;

„Narodil se Kristus, světa spása!“

„Sláva Bohu!“ radostně svět hlásá.

Růže volá: „Děcku nebeskému

vonný pách dám, sladkou vůni svou!“

Šeptá lípa: „Z medu květů jemu

připravím já krmi lahodnou!“

Vážný dub jim v souhlas hlavou kyne:

„A v mém stínu ať si odpočine!“

„Já snad oběť neměla bych žádnou?“

usmívá se jabloň košatá,

„k nohám jeho jablka ať padnou,

hleďte, jak jsem jimi bohatá!“

Třešeň plesá: „Plod mu dám svůj sladký,

ať si pochutná na klíně matky!“

Hrušeň, fík i každý keř tu praví,

jaký dar Ježíšku uchystá;

svatou noc tvor každý vroucně slaví,

nejchudší má dar svůj dojista;

jenom jedle jehličí má chudé –

šeptá sobě: „Jaký dar můj bude?“

Stojí v lese plna smutných vzdechů:

„Nemohu nic Ježíškovi dát!“

Slzy roní do lesního mechu,

jakýs hlas tu slyší šepotat;

anděl jasný s nebe k ní tu letí,

usedá na jehličnaté sněti.

„Žes tak skromná, chudá, jedle milá,“

počal anděl hlasem líbezným,

„láska Boží tebe vyvolila,

abys byla stromem Kristovým;

v záři světel zlatem budeš pláti,

dary štědré budeš rozdávati.“

Jedle stojí v paláci i v chatě,

posvátné když přijdou vánoce,

v třpytu světel září jako v zlatě,

divukrásné nese ovoce;

po věky již lidem září, hlásá:

„Narodil se Kristus, světa spása!“