VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.

Zda letos zase teplá rouška sněžná

ti hrobku měkce zahalí,

až ona štědrá radost světoběžná

svíčičky v oknech zapálí?

Zda letos zase, jako bylo loni,

dřív, než se večer sešeří,

mdlý paprsek se zamihotá po ní

a v květy sklouzne po keři?

Zda letos zase – ale nač se ptáti:

vím, zas že přijdu k poledni,

že v radost mou stín bolesti se vrátí,

ne prvně a ne poslední.

Má žena dá ti bílé, smutné květy,

a v nich svou němou žalobu,

a čistá slza neřeknuté věty

ti žhavě prolne do hrobu.

Má sestřičko, už nepotkáš se s námi,

tvůj úsměv už tu pohasl,

jdem ztesknělí a stále více sami,

a chlad nám duše roztřásl.

Až večer světla vánoční se vznítí,

sníh s tvého rovu nesvlaží.

A srdce na dně lednou krůpěj cítí,

a ta už v štěstí překáží.