VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA. I.

Můj bratr nejstarší se zahleděl

v zrak chudé dívky. Z rodu dobrého

sic byla také, ale neměla

nic nežli půvab svojí mladosti.

To zvěděv otec, velkým hněvem vzplál

a varoval i hrozil. Jiné měl

s ním plány; sníval: dálné na cesty

že vydá se, a zkušenosti pln

a na rtech hbitost cizích jazyků,

se vrátí pak, by z rodu vzácného

a bohatého přivedl si choť

a stále výše stoupal k úspěchu.

Těm snům teď konec! Otec tušil as,

že bratr zemdlí v teple hnízdečka,

a vůní lásky opit, nebude

nic chtět už víc. A čeho se tak bál,

to bratrův sen byl vskutku. Na cesty?

Nač bloudit světem, když mu zářil zde

ten úsměv štěstí? Učit se a číst?

Vždyť v jejích očích celou lásku če’,

a ta mu nad knih moudrost. Cizí řeč?

Ne, chce jen v jedné slyšet, stále však:

„Ó, mám tě ráda“ – A tak postavil

si hlavu tenkrát, jindy poddajný

a jak vosk měkký, a když pln byl let,

svůj sňatek oznámil. A znovu bouř

otřásla klidem, z očí otcových

šlehaly blesky, se rtů duněl hrom.

Pak utišil se matky domluvou

a chraplavě řek’: „Dobře, vem si ji,

leč na svatbu ti nikdo nepůjdem,

dál můžeš domů přijít, kdy jen chceš,

však ona nesmí překročit můj práh,

co budu živ!...“

A dělo se, jak řek’.

Rok skoro chodil domů bratr sám,

a otec rád ho vídal, rozmlouval

s ním vlídně vždy, leč nikdy nezeptal

se na choť jeho – jak by nebyla.

A nikdo z druhých též se nesměl ptát.

To bratra hnětlo, a tak řidčeji

pak přicházel. Leč potom, prosinec

když bílý nastoup’ vládu, chodíval

zas častěji a vždy jak otázku

by němou měl v svých očích, jako by

na něco čekal, něco říci chtěl,

a nepromluviv, zklamán odcházel.

To ve vzduchu již byly vánoce,

jež otec rád měl. V ten čas jak by vždy

střás’ všecky trudy, všecky starosti

jak ulehly by, vlny bouřlivé,

pod hvězdným nebem. Jindy šetrný,

rád dárky sháněl a vždy vidět chtěl

své všecky děti kolem u stolu.

Než ten rok jak by nebyl jaksi svůj:

hned zamyšlený seděl, do prázdna

kams hledě dlouho, a hned měřil zas

neklidným krokem délku pokoje,

vzdych’ nejednou a přetrh’ nevrle

řeč, na vánoce jestli vzpomněl kdo,

co peněz padne a tak zbytečně.

Kdo věděl o tom, jaký hrozný boj

mu v nitru zuřil, jaký lásky spor

a hrdosti?! A bratr ke všemu

teď nepřicházel dlouho. Až dva dny

před Štědrým dnem zas přišel. A tu pak,

když loučil se, naň ani nehledě,

řek’ otec: „Chceš-li, přijít můžete,

ty s Marií, o Štědrý večer sem !“

A bratr v očích slzy, políbil

mu ruku jeho vděčně, radostně

a zasmál se a skoro poskočil

si jako chlapec – jemu také se

tíž asi velká s prsou svalila,

neb měl svůj domov rád a bez něho

proň vánoc nebylo by...

A tak jsme

zas kolem otce všichni seděli

o Štědrý večer, o jednoho víc

dokonce bylo: žínky bratrovy

vše oživoval hovor nám a smích.

A svíčky plály, chvojí vonělo,

a všem jak byl by zavál přes čelo

dnes teplý van od křídel andělských.