VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA. II.

Tak vyprávěl mi starý přítel můj:

Ach, vánoce – že připomínáte –

my neměli jsme pěkné loňský rok.

Byl churavější jsem v ty právě dny

než jindy, sotva učinit moh’ krok,

a spánek míjel stále víčka má

noc za nocí. A žena ke všemu,

jak víte snad, si ruku zlomila

a stejně byla bezmocna jak já.

Za dlouhá leta běd a bolestí

jsem naučil se snášet klidně vše,

co seslal na mne Bůh. A vzpomínka,

jak naši staří u nás v podlesí

tam trpět znali, také sílila.

Tu často zřel jsem, Danda, dřeváčník,

jak hledí na mne, mrzák nebohý,

jenž ještě v stáří lámal sedě štěrk

a po čtyřech se zdvíhal se země,

a starý dudák Hančl usmíval

se na mne s lože svého v špitále

a hrál mi na dudy... Však tenkráte,

o vánocích těch, už i kouzlo to

mi selhávalo. Jak tu v pracovně

jsem seděl sám, kol jenom kupy kněh,

mně připadalo, že jsem na pustý

byl ostrov mořem bouřným vyvržen

a pozbyl všeho s lidmi spojení,

a oni se mnou, a jen zázrakem

že bych se dostat moh’ zas mezi ně,

tak vzdálené dnes. Co mi útěchou

být mohlo ještě, co by odváti

mou mohlo opuštěnost, sklíčenost?

A tu, jak zved’ jsem hlavu, padl zrak

mi na radio. Pousmál jsem se.

Již dávno, dávno neposlouchal jsem

ni zpráv, ni hudby. Ale v tento mžik

cos nutkalo mě, nechat je zas znít.

Krok – péro lusklo, a já slyšel jsem,

ó, Bože můj, co slyším? Toť můj verš,

můj Vánoční zpěv, k němuž přítel můj

kdys připjal křídla, hudby svojí vzlet.

Zpěv o hvězdě, jež jasně zářila

nad Betlemem, o zvěsti andělské,

zpěv pastoušků, již nenechali svých stád

a spěchali se Spáse poklonit,

jež zrodila se světu v dítěti.

To byla slova má, jež letěla

teď vzduchem zimním v celý širý svět,

k všem srdcím lidským. Nezpívali to

pastoušci prostí, to jsem zpíval já,

to jásala má duše: „Smiloval

se Bůh a světu Spasitele dal.

Buď sláva Otci, sláva Synu buď

a oslaven buď námi svatý Duch!

Ó, zněte písně, zněte koledy,

to padla zář nám v tmy a do bědy,

jde Pán náš smazat starý lidstva dluh!“

Div stal se, zázrak. Jako nebes dar

mi zněl ten zpěv. Již nebyl opuštěn

jsem ani sklíčen. S lidmi žil jsem zas

a v jejich středu k srdcím volal jsem,

by pozvedla se z prachu k výšinám,

nes’ radost jim a světlo, útěchu.

A mojí vlastní duší blaženost

se rozlévala; necítil jsem běd

ni bolestí, já usmíval jsem se

a pohnutím se zachvíval, a zrak

mi vlhl slzou. Tou jsem děkoval

za div ten Bohu, cítě, že se on

to sklonil ke mně, se mnou tady dlel

a zaplašil můj stesk a ztlumil ston,

všech bědných duší vlídný Spasitel.