VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA. III.

Na literární jedné besedě,

kde sešel se nás přátel věrný kruh,

že venku počal hustě padat sníh,

na vánoce se stočil rozhovor

a na vánoční dárky. „Hlouposti“ –

řek jeden z nás a rukou při tom mách’ –

„dám ženě grošů pár, by koupila

si něco pro sebe i pro děti,

však vymýšleti dárky nemám kdy

ni nálady.“ – – „A vidíš,“ – druhý děl –

„mě právě těší, hledat, přemýšlet,

čím překvapil bych je, a z radosti

pak jejich sám mám radost.“ –„Také tak“ –

se ozval třetí – „činíval jsem rád,

až jeden dárek můj mi pokazil

vánoce celé – chcete vědět, jak?“ –

„Jen povídej!“ A přítel zapáliv

si nový doutník, počal vyprávět:

„Jsme s ženou sami a vždy rok co rok

jsme slavívali sami vánoce,

a pokaždé se podařilo mi,

ji překvapiti něčím. Jeden rok

však byl jsem v koncích. Nic, nic nechtělo

mě napadnout, a vánoce

již byly před dveřmi. Tu stalo se,

že vzácný host k nám přijel na venkov,

a žena chtěla skvěle uctít ho.

Stůl jak sníh zářil, sklenky broušené

se třpytily, a stříbro lesklo se

jak vlnky v měsíci – můj spočinul

zrak na všem zálibně, jen cukránka

se chudá zdála mi a nevhodná,

a tu mi šlehlo hlavou: Cukránka!

Stříbrná cukránka dar bude vánoční!

Hned druhý den jsem zajel do Prahy

a se sochařem, milým přítelem,

jsme hledali půl dne pak – ale žel,

vše bylo všední jen a banální

a bez půvabu, vkusu, jemnosti,

co nabízel nám prodavačů sklad.

Až v antikvářův zbloudili jsme krám

pak na štěstí, a tu jak cukránku

nám ukázali, vykřikli jsme: Tu!

Ze stříbra byla celá ryzího,

tvar neobvyklý měla barokní,

výzdoby její, květy, girlandy

tak jemné byly, ciselované –

nu, pravý skvostný kousek umění.

Jel radostně jsem domů s cukránkou,

jak zlatou rybku byl bych lapil v síť,

a o Štědrý den po večeři jsem

ji podal ženě: ,Co to, co to je?‘

se zasmála a strhla obal v ráz

a potom – hrůzou vytřeštila zrak,

na židli klesla, zastřela si tvář,

a celým tělem lomcoval jí pláč.

Mně pohas’ na rtech úsměv, skočím k ní,

ji tisknu k sobě : ,Co se stalo ti?

Proč pláčeš, drahá ? Neplač, miláčku,

a pověz, řekni, co vše znamená!‘ –

Leč ona štká a štká. Jsem zoufalý.

Ve vlas ji líbám, hladím, šeptám jí

v sluch slůvka sladká – marně, vzlyká dál.

Však mezi štkáním jejím slyším teď,

jak stená tiše : ,Rakev! Bože můj!‘

,Co mluvíš to? Kde jaká rakev je?‘

Tu zvedá prst a mlčky k cukránce

jím ukazuje: – ,To že rakev je?‘ –

se směji hlasně, ,vždyť to cukánka!‘

,Ne, je to rakev, je to vnuknutí,

že tu jsi koupil, je to znamení,

že letos zemru!‘ A pak v nový pláč

se dává zase, ničím utišit

ji nemohu, a náhle vzchopí se

a do ložnice prchá, kvílejíc.

Tak Štědrý den náš skončil neblaze,

a celé svátky nepromluvila

pak na mne slůvka, chodila jak stín,

zrak smutný, mrtvý. Co jsem dělat měl?

Hned po svátcích jsem jel zas do Prahy

a přivez’ domů jinou cukránku,

všedního tvaru, jak je všude zříš,

a bylo dobře. Zas byl u nás klid,

a žena jako jindy zpívala

si při práci své. Já však nikdy již

jsem nevymýšlel dárky.“ Přítel vstal.

„Už musím na vlak – deset bezmála.

Nuž, sbohem tedy, drazí přátelé,

všem vánoce vám přeji veselé,

všem krásné svátky.“