VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA. IV.

Má matka dobrá, jež až do stáří

vlas měla tmavý, čilá jako rtuť,

malými krůčky, ale rychlými

vždy pobíhajíc, zrovna létala

od práce k práci v domácnosti své

jak včela dělnice. V čas vánoční

však ještě čileji a radostněj

tíž práce nesla, všechen ruch a shon

té doby byl jí, jako veselá

by zvučela jí hlavou písnička.

Leč po otcově smrti častokrát

již povzdychla si, všecko chystajíc

na Štědrý večer, snad i potají

si slzu setřela – ne, nesmí, Bože chraň!

svým zkazit radost, stejné jako dřív

vše býti musí: stromek, vánočky

a ryba, dárky... A tak jako dřív

vše bylo u nás, místo otcovo

jen bylo prázdné, v tváři matčině

pak ležel smutku stín a únavy.

A tehdy prvně řekla u stolu:

„To, děti, myslím, moje poslední

jsou vánoce !“

My všichni lekli se –

ó, nedej Bože, snad že předtucha

to její zlá je, snad že otcův zjev

jí kyne, volá z končin neznámých

dnes, kdy je starým zvykem věštby ptát

se po osudu... Všichni zmlkli jsme,

a do srdcí nám zajel a tam ryl

spár bázně, úzkosti. Však po svátcích,

když matku dál jsme zdravou viděli

a čilou, trapný dojem vyprchal.

Rok přeletěl, zas byly vánoce,

a při večeři štědrovečerní

zas matka vážně opakovala:

„To, děti, myslím, moje poslední

už vánoce jsou!“ Ale tentokrát

již nikdo z nás se nelek’, netrudil,

vždyť matka byla plna svěžesti

a síly, zdraví – žertem, smíchem jsme

to odbývali. A tak rok co rok

pak bývalo: vždy znovu u stolu

svou tuchu matka vážně pronesla,

a my již napřed zraky, úsměvem,

že přijde to, se dohodovali

a pak se smáli jí.

A zdráva dál

zas žila matka, ani válečné

ji trýzně nesklály, a radostně

vítala s námi osvobození.

Ó, jaké tehdy byly vánoce!

Do rozjásané Prahy president

našeho státu přijel, legie

se vracely nám, všude ruch a zpěv,

a Mír, mír! pěly zvony vánoční.

A tenkrát moje matka po prvé

svou zapomněla tuchu vyslovit

o posledních svých svátcích – vnoučata –

mé děti – se k ní tiskla, hovor, smích

zněl kolkolem, o číši cinkla číš,

a ona sama byla veselá,

jak nebyla již dávno, dávno již.

A do půl roku potom umřela.