VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.

Sníh poletuje. Starých domů štíty

na hranách, římsách mají sněhu návěj

a s bělí tou se zdají veselejší

v svém chmurném stáří. Od sněhu se jasní

i v světnici, jež nevlídná a šerá.

Z chudého lůžka vstala útlá žena;

je oblečena, a přec krutá zima

ji roztřásla, jeť v jizbě netopeno.

Hodila šátek přes ramena svoje

a k stolku vlekla se. V skla střípek bídný,

jenž zrcátkem byl kdysi, vzhlédla cestou.

Ó, Bože, jaká stala se s ní změna!

Vždyť není stará přec, a vlas, hle, šedý,

a oči, ach, ty oči, o nichž Bendl

přec říkával, že září jako hvězdy,

jak zkaleny! Jak sešla, ach, jak sešla!

Popošla k oknu. Venku plno sněhu,

pár lidí zřít jen v kožiších a šátcích.

Leč na podsíních kolem krámků rušno.

Vždyť Vánoce již blízko, plesné svátky,

a ona všemi, všemi opuštěna,

od muže, dětí, od celého světa,

v nemoci, bídě! Dovlekla se k stolku

a s povzdechem zas péro stiskla v ruce.

Je pracovati třeba, nebo zhyne,

dopsati román, korrigovat pilně.

Než ruka se jí mdlobou, chladem třásla,

a křečovitý kašel zchvátil prsa.

Vypadlo péro, ruka klesla v dlaně.

Tak Vánoce již. Jak to bylo krásné

v ten čas vždy doma na Bělidle starém,

jak babička vždy plno měla práce

a Jezulátko čekávaly děti,

jak pastýř troubil a dům pln byl štěstí!

Na ořechových skořepinách svíčky

plout nechávaly. Její – pamatuje –

dost pěkně plula, ale náhle zhasla

dřív nežli druhým. Jak to řekla tenkrát

v moudrosti svojí dětské? Ano ví již.

„Co na tom, jen když daleko jsem byla!“

A nyní, hle, se věštba vyplňuje:

o hladu zmírá v mladém ještě věku,

je konec s ní, ó, cítí, že je konec.

Muž bude rád snad. Ale děti, děti!

Což Karel, ten již neztratí se v světě,

leč Jarouš, Dora... Snad již neuvidí

z nich nikoho... Ta její cesta žitím

jak byla tvrdá, těžká, plná bolu,

a nyní končí... „Ó, můj Hynku drahý,

můj miláčku“ – pláč lomcoval jí prudký –

„již přijdu lehnout, hochu, zase k tobě,

jak když jsi churav po mně v noci volal,

nemoha spáti. Usnem spolu tvrdě.“

A její hlava těžce na stůl klesla,

a tichý její pláč zněl chladnou jizbou,

pláč pro ztracené mládí, hořká leta,

pro opuštěnost a pro skon ten blízký.

Než náhle horké osušila slzy,

a jak by slabý úsměv rty jí přelít:

„Co na tom, jen když daleko jsem byla!“

Síň stměla se. Sníh venku poletoval...