Vánoční vzpomínka.

V sluch zní mi píšťaly a dudy,

u kamen v dumách sedím sám.

Zda z vánoční té zlaté hrudy

dnes aspoň jiskru vykřesám?

Můj Bože! Čas má křídla divá,

jen dotknou se tě zlehýnka,

a duše stará, hlava sivá...

Však rychlejší jest vzpomínka.

Zas dítě jsem. Strýc staví Betlém,

cos bába kutí u plotny...

kde jaká chatrč vzplane světlem,

jak večer stmí se dřímotný.

Juž pasák na své dudy kvíká

koledu v notě podivné;

starého vidím kostelníka,

jak lysou hlavou přikývne.

A juž jde zvonit na půlnoční,

neb u konce jest večeře...

Ó srdce, svatvečer svůj počni,

i tvůj Betlém plá v nádheře!

To Betlém ovšem chudý, prostý

snů básnických a vidění,

kde láska, soucit jsou jen hosty

a s dobrou vůlí nadšení.

Kde myšlénka je Spasitelem

ve slova jeslích spící, výš

než rozletí se v cvalu smělém

v svět, který juž jí sbíjí kříž;

kde s dárky nálady a citu

se budí sterá vzpomínka,

až cvrčkem kamen ve úkrytu

v sled písnička vám zacinká.

To básníkův je Betlém chudý.

Jak dítěti čas všecko vzal!

Ať! – Z vánoční té zlaté rudy

přec jiskřičku jsem vykřesal!