VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.

Když na Štědrý den za dveřmi jak děti

jsme krčili se v blahém čekání,

tu anděly jsme zřeli přicházeti,

jež z nebes bran k nám byli vysláni...

Pak vešli jsme a v světlech stromku zlatých

svých dárků, knížek četli nápisy,

a věci oblité jak paprsky snů svatých

se srdcem plesajícím brali si.

A tolik radosti jsme v nitru měli,

že zdálo se nám, že i andělé

radostně jaksi od nás odcházeli,

když blaho v tváři čtli, jas na čele...

V té velké chvíli posvátného míru,

jenž v srdce vešel z nebeských těch bran,

jsi, otče můj, vždy sedal ke klavíru

a zahrál: „Narodil se Kristus Pán...“

A mnohé změnilo se od té doby,

víc trní život dal než ovoce,

když na cestu nám nasel drahé hroby,

své kouzlo ztratily i Vánoce...

Dnes srdce rozjasněné, plné blaha

jich nevítá již v sladkém čekání,

a chladná mysl uvěřiti váhá,

že andělé k nám byli vysláni...

U stolu sedíme a vzpomínáme,

v duši i všude kolem teskno je...

Vždy kouzlo jakés hledáme, jež klame,

však není ho tu, v stěnách pokoje...

Tu, otče můj, jsi sedl ke klavíru

a zahrál: „Narodil se Kristus Pán...“

A je nám zase v oné chvíli míru,

jak by šli andělé k nám z nebes bran...