Vánoční.

Za překrásné jižní noci

v daleku tam, v daleku

vzešla hvězda, jejíž záře

svítí z věku do věku.

S tajným šeptem skláněly se

palmy nad práh jeskyně,

kde se robě usmívalo

v obejmutí matčině;

pastýřů jen chudých zástup,

schýlen k jeslím, vítal s ní

první Jeho pohled, úsvit

blaženějších lidstva dní,

a vzduch jasný rozplesal se

andělskými písněmi:

Sláva Bohu na výsostech,

pokoj lidem na zemi!

Od té noci šťastné přešlo

dva tisíce málem let,

ale ona hvězda svatá

dosud září v širý svět.

Dalekém zde na severu

rajským třpytem blaží nás,

nechťsi ledové jen palmy

kouzlí v okna tuhý mráz,

nechťsi bledší hvězdy hledí

na kraj bílý pod sněhem –

dnes tu všude teplý, jasný,

divuplný Betlehem.

Z každé chaty září hvězda,

tichá hvězda veselí,

noc ta aspoň třpytnou cetou

každou ručku podělí,

celý rod se vítá spolu

kolem oteckého stolu,

o jiných se radost dělí

dnes i člověk osamělý,

dnes i žebrák, tulák bídný

najde teplý kout a vlídný,

srdce vřelejšího tluku

a štědřejší lidí ruku.

Do měsíčné zimní noci,

do stříbra a do běla

z oken chrámu na výšině

záře svítí veselá,

jásavě zní hlahol zvonu

s radostnými písněmi:

Sláva Bohu na výsostech,

pokoj lidem na zemi!

Pokoj lidem na zemi... Ó běda!

Darmo zrak jej v širém světě hledá,

zevšad kmitají jen lesky zbroje –

Kde je dosud, Kriste, říše Tvoje?

Chudobný Ty mistře z Nazareta,

rybářů jenž’s učil družinu,

jméno Tvoje po všech krajích světa

v nejdálnější vniklo končinu,

Tvoji chválu nesčíslní rtové,

chrámů nesčíslných pěje zvon,

Spasitelem, Bohem Tebe zove

ctitelů Tvých mnohý milion,

před oltářem, na němž trůníš, sklání

nesčetných se davů koleno –

Ale z Tvojich svatých přikázání,

z božských slov Tvých kolik splněno?

Znějí sice Tvoje věčná slova

z jitra k noci na všelikých rtech,

knihu, která učení tvé chová,

chrání zbožně vnuci po dědech,

pralesů i dalných snědým dětem

smělý kazatel Tvou nosí zvěst:

Znějí Tvoje slova širým světem –

ale co z nich dosud skutkem jest?

Na počátku slovo bylo,

a jen pouhé slovo zbylo.

Kdy se Tvoje slova stanou skutky?

Kdy se vystěhují ze svatyně

zištní kupci, na něž zvedal’s důtky?

Farizej kdy zamkne veřej síně,

by svou modlitbu moh’ jiným skrýti?

Kdy ni v Garizim ni na Morii,

ale v pravdě Bůh se bude ctíti?

Kdy ten, který nejvíc sklání šiji

před Tvým křížem, na sebe jej vloží,

vzdá se moci své a svého zboží,

aby skutkem následoval Tebe,

bědným bratřím obětoval sebe?

Kdy ne hlasně říkat: Pane! Pane!

ale milovati země syny

vskutku předním zákonem se stane

a to nejen řečí, také činy?

Křesťanem kdy nebude se zváti,

almužnu kdo dává s vlídným slovem,

než kdo hotov, pro bližní se vzdáti

všeho toho, co svým právem zovem’,

kdy jen láska bude místo práva,

zbraní hlomoz navždy oněmí –

a kdy vskutku Bohu v nebi sláva,

pokoj bude lidem na zemi?