VÁNOČNÍ

Ježíšek, který na nebi

Vánoce svaté slaví,

pokynul andílkům. Slétli se,

a on jim takto praví:

„Vidíte tam tu jiskřičku,

jak dole plá a bledne?

Nebojte se té dálavy,

nebojte hloubky ledné!

Toť země má. Tak maličký

na světě tom má podíl.

Ale já mám ji vroucně rád:

tam jsem se, milí, zrodil.

Toť země, matka člověka.

V klíně má přemnoho dětí.

A ty dnes přece nejlépe

mé narození světí.

Vy ode mne je pozdravte

a štědře podarujte

vším, co má nebe lidského!

S mým požehnáním plujte!“

Tu hned se všude po nebi

duhoví, zlatí, bílí,

jak při velikém ptáků tahu

andílci rozkřídlili.

A svatý Josef hned jich má

kol zástup nepřehledný.

Prý: dědečku, nám udělej

škatule, truhlice, bedny!

Sekerou mávl pěstoun jen,

beden jak babek v máji!

a pilou říz a pod pilou

zas bedny odlétají.

(Neb v nebi se již taková

věc děje bez povyku,

jak Bůh, když svoje „Budiž“ děl,

tak vše se dělá v mžiku.)

A pak se v bedny nakládá,

co všecky ráje mají:

jablka, datle, oranže,

jaké jen v nebi zrají,

a toť se ví, i banány

a kokosy a fíky

a zvlášť těch zlatých ořechů

pytel tak převeliký,

a čokoláda, bonbony

i mandle upražené,

všecko, nač se jen takový

andílek rozpomene.

A potom děti, kterým jest

tak blaze na nebíčku,

(však každé tam má přemnoho

babiček, dědů, strýčků)

své poklady již snášejí:

panenky, ovečky, oře,

kašpárky, slony, medvídky –

barev a zvuků moře –

a každé ještě něco by

tak rádo přibalilo,

co malým tvorům pozemským

by obzvlášť milo bylo.

„Ten míč, se kterým přišel jsem!“

„A ptáčka, který zpívá!“

„Těch bonbonů, jichž z kornoutu

mi tady neubývá!“

A zvláště svatá Mláďátka,

miláčci Matky Boží,

co za celý rok dostanou,

ze všeho tady složí.

A bedny jsou již plničké

a pěkně povázány.

Teď ještě vzkazy rozličné

pro malé slečny a pány.

„Tož především jim řekněte,

jak pěkné to zde máme!“

„Aby si přišli za námi!“

„A že se nehádáme!“

„A že to vše, co měli jsme,

jim darujeme rádi.“

„Aby to dobře věděli,

že jsme jich kamarádi.“

„Že posíláme jim i sny,

kterých jsme nedosnili.“

„l touhy, které teprv zde

se nám všem vyplnily.“ –

V tom svatá Panna blíží se,

andělské tichnou hlásky.

„A já že jejich maminkám

posílám mnoho lásky.“ –

Nebeská vrata dokořán,

andílci letí, jen fičí.

Zvolna se sype měkký sníh.

Na nebi Gloria cvičí...

Však co to jest – ten nesouzvuk –

jak ustrašené ptáče!

Ah, venku kdesi, před vraty,

několik andílků pláče.

„Co zas? Vás v Čechách vyprali?“

I Petr má duši malou.

„Ne, my tam ani nebyli...“

„Tož zpovídat se, alou!“

„Nějací černí andílci

se do nás cestou dali...

Měli též svoje balíky...

naše nám skonfiskovali...“

(tak naříkají andílci,

byli to prváčci malí.)

„Ó Michale, již rychle leť,

tebe ta spřež se lekne,

a pořádek hned udělej!

To by tak bylo pěkné!“

A s vojskem Michal vyjíždí,

polnice nebes dují.

„Ať mi těch dětí aspoň dnes

svým jedem neotravují!“