VANUTÍ PODJESENĚ.

Modřínovým lesem táhlo

podjeseně vanutí –

poslouchal jsem hovor stromů

v tichém pohnutí.

Vítr delikátně hrál si

v měkkém, hebkém jehličí –

nevím jak, já náhle přál si,

uslyšeti roztouženou

píseň slavičí.

V tom se k větvi ptáče sneslo

v jemný závoj modřínu,

ale písně nezahleslo –

snad jen zmlklá duše jara

přišla se mnou rozloučit se,

nežli zahynu...