VAŘ, HRNÉČKU, VAŘ!

Pohádka známá, známý děj. –

Byl starý dobrý čaroděj,

žil na pustině v bohabojném klidu

a dobro činil lidu.

I přišel k němu kmotr z Čech –

byl uplakán a samý vzdech,

tak jako žebrák v hadrech byl a bosý

a naříká a prosí:

„Ó, smiluj se, hle, chudý jsem

a v cizích službách otrokem.

Jsem bídou zmořen a žal sílu tráví,

jak stačím na bezpráví?

Já paláce i zámky měl,

vše uloupil mi nepřítel,

ba, vykousal mne roveň zlému hadu

i z knížecího hradu.

Já slávu měl – vše ztraceno,

meč zlomen, slábne rameno.

Co sláva? Co s ní? Nemám jiné touhy,

než spasit život pouhý!“ –

I usmál se ten dobrý děd:

„Jen tolik žádáš? Měj to hned!

Zde hrnéček vem, ve tvé chýši chudé

ti potěšením bude.

Vař, hrnéčku! mu řekni jen,

a bude vařit celý den

tu staroslavnou českou krmi vaši,

medovou sladkou kaši!“

Poskočil kmotr – jaký ples!

Hrnéček vzácný domů nes’,

o závod doma v Čechách mladí, staří

medovou kaši vaří.

Nepřítel skoro bez práce

vzal hrady, zámky, paláce,

a z půdy zlato, z lidu morek ssaje

a loupí celé kraje.

Jak pán si všude počíná

a pyšní se a vypíná

a šlape, plivá i po lidském právu,

i mrtvým krade slávu.

Čech kmotránek, ten v koutečku

si hleděl svého hrnéčku,

byl spokojen, že tak se jemu daří

a vaří – kaši vaří.

Co jemu sláva? Zapomněl,

že kdysi jakou taky měl,

pokorně jenom do kouta se tlačí,

a koutek ten mu stačí.

Ochable kloní hlavu svou,

vetřelcům slouží s ochotou

a před cizími na kolena padá,

svou čest i práva zadá.

Sám v každý čas je hotový

si nové připnout okovy,

a pokorně jen do prsou se bije.

Tak žije. – Ano, žije. –

Jak hezkým svět se jemu zdál!

Hrnéček vařil dál a dál,

proč po nemožném kmotránek by toužil?

Rád třeba vrahu sloužil.

Kmotránku šťastný, směj se, směj,

toť jako v ráji, juchej, hej!

Medová kaše rozlévá se kolem

i pod dubovým stolem.

A dny i léta, celý věk

o překot vařil hrnéček,

a kaše jizbou, v síni, po komoře

se valí jako moře.

Kol všady je jí na kupy,

zalila dvory, chalupy

a rozlila se pěšinkami všemi

po celé české zemi.

Kam hlédneš, všady kaše ta,

lhostejnost, chabost prokletá

a nedůvěra ve své vlastní síly

na trudné cestě k cíli.

Pekelná kaše! Zas a zas

se lepí k nohám, tíží nás.

V ní topíme se všady, kam se hneme. –

Kdy se z ní prokoušeme?