VARHANY.

Když vítr v houštině své hraje preludie

a bzučí hned, jak včely,

hned syčí jako dvojjazyčná zmije,

hned tóny drsnými jak vlci v stepi vyje;

když hvozdů varhany se mocně rozzvučely

a hlučí plným strojem

a stromy chvějí se, jak vnitřním bojem;

když do skal soutěsky,

v níž mokvá žlutý mech a rdí se brusin korál,

bouř zahřmí velký chorál

a duní černá klenba nebes dómu

a v doprovodu hromu

jdou modravé a sírné záblesky;

když nad vrcholky stromů

se nesou zvuky, jak hlas nebeský,

hvizd sviští, nejvyšší jak oktáva,

a v dáli rachot echem skonává; –

čím v této symfonii

jsi ty, červ, jenž se svíjí?

Jak tam, kde všechno jímá děs a mráz,

kde příval vod a rázy orkánu,

svist vichřice se kupí v hrůze,

a příroda kde úpí v divé fúze,

zní, člověče, v tom plénu organu

tvůj lidský hlas,

ten šepot bezmocného orgánu?

čím pochyb tvých jsou ostré rejstříky

a zoufalosti srdcelomné výkřiky?