VARHANY.

Sním v chrámě... V šeru světla hoří.

Jak příval větrem vzdouvaný,

jak obrovité vlny moří

zní chrámem stmělým varhany.

Hned slabě zní to pouhým echem,

jak v slunný den a veselý

by větrem teplým, jara dechem,

jen z dálky lesy šuměly.

A zas to hučí, hřímá mžikem

a v tónů roste potopu,

jak tisíc ptáků s plesným křikem

by křídly bilo do stropu.

A pak tak vážně, zádumčivě

a s klidem duší věřících,

tak jímavě to zní a tklivě,

že pohne se cos v prsou tvých.

Ó, vidím se tam, školák malý,

zpěvníček v ruce, prostřed řad,

těm tónům, jež se chrámem valí,

s tak zbožnou tváří naslouchat.

A v záři světel, vonném kouři

již slyším, jak se k hudbě té

můj hlásek pojí, jako v bouři

když zatíká hlas ptáčete.

Mé oko vlhne, vážní líce,

mně líto – čeho? – nevím sám.

Za svící hasne zvolna svíce,

a plný stínů celý chrám...