Varhany.

Chrám temný byl, jen s kůru slabá záře

se lila, kdosi hrál tam na varhany,

a vodopád hřměl divý, rozpoutaný:

tož z píšťal tak i z duše samotáře.

Ten jeden hrál, a druhý u oltáře,

ve dlaních skráň, naslouchal zadumaný;

jim bylo: rajské z kořen stojí brány

a hluboko svět dole stopen v páře.

A hudba vlnila se jako sloky

nádherné básně, která konce nemá,

jak nebeského vojska pochod valný.

A pohlcena tónů veletoky

se duše obou chvěla děsem něma

v křest zvuků ponořena triumfálný.