Varoň. (I.)

Růměnných růží vonný čas

půvabem prodchl zemi děvu,

vykouzliv na ňadrech jí ráj

v bujaré vesny luzném zjevu.

Na nebi v moři oblaků

koupal se hvězdic kníže bledý,

a s tváří světle unylou

upíral o zem smutné hledy.

Myšlénky v růměncích chtěl čísť,

zbádať, co v ňadrech vonných skrývá,

proniknouť v spánku země cit,

zda-li to slasť, či bolest divá.

Ukryt jest v květech děvy sen,

marně se kníže na ni dívá;

stříbrnou harfu v ruku vzav,

milence v spánek píseň zpívá.

Jako hvězd kníže Varoň jest,

s unylým zrakem jinoch bledý,

a jako země Miriam,

na niž své rmutné vrhá hledy.

Tamo, kde hora s údolím

snoubí se družně svahem jemným,

poklidně plyne řeky tok

hustými keři stínem temným.

Uprostřed v malém proužku jen

hvězdnatý třpyt se proudem chvěje,

a přes něj vlna tichounká

ve věčném kruhu dále spěje.

Zahrada kolem prostřena,

Miriam kněžna její paní;

musy syn Varoň v besídce

u nohou dlí jí, zírá na ni.

U stop tak její mnohý čas

proseděl jako v mramor vrytý,

vrhaje na ni nitra zář,

rdící se ohnivými city.

Jest ale jako kníže hvězd,

zbádať s to děvy nitro není –

myšlénky její perlivé

ve květův ukryty jsou rdění.

Někdy jen tichá Miriam

podá mu ručku k políbení,

kterou pak jme jak nebe dar,

tiskna v ni vášnivých rtů chvění.

„Miriam, lepá Miriam,

hle, v houslích těch mé srdce dřímá;

přívalem snů tě zasypu,

jichž pouta let mé lásky snímá.“

Z houslí se řine citů proud,

do noci hvězdné zvuky šumí,

vlna je nese, kolébá,

dálava chvějný ton jich tlumí.