Varoň. (II.)

Krásná jest dívka, kterou milujem,

půvabem prodchnem předmět lásky svojí,

zdobíme bohatstvím jej veškerým,

jež v sobě nebesa i země pojí.

Snímáme hvězdy s nebes oblohy,

a jako vínek kladem v hlavu její,

z hlubiny mořské berem perel třpyt,

trháme květy, jež se v luzích chvějí,

hledáme lilie a růží dech,

violek, konvalií vnadu vůně,

démant i rubín, safír, zlata lesk

a jasy drahokamů v země lůně,

přívalem pak to celé bohatství

sypeme dívce, jako v báji víle,

a lepé bohyni se klaníme,

jež z hlavy naší tryskla v bujné síle.

V obraz ten lepý všechno kouzlíme,

co v našich ňadrech velebného buší,

až náhlý vichor proudem vlnivým

rozvěje v dálku tuman našich duší.

Ze všech těch kras tak hojně vykvetlých

prázný a holý rám nám v oči zeje –

chladně se omámený dívá zrak,

a srdce marnou bolestí se chvěje.