Varoň. (III.)

Povídám starou pohádku –

Miriam strojí svatbu svoji,

ženichem její kníže Lech,

s kterým ji rod i hrdosť pojí.

Varoň je pozván na hody,

uměním slaví den ten slávy,

nehřejí hruď však mrazivou

sypané pochval na něj vřavy.

Ponurým mrakem severu

zrak jeho na ní odpočívá,

a z huslí bolem raněných

roní se srdce píseň tklivá.

Na křídla zvuků jímá vše,

unáší city vzdušnou lodí,

a pluje na peruti dál,

z étheru v palác ducha vodí.

V budově té vše z růží je,

všechno se leskne, dme a plane,

stěny jsou z letných obláčkův,

okřídlen každý hudbou vane,

z podvalin mhavých tryská třpyt,

perly se, kamy v proudech valí,

a s hůry duha barevná

v tajemné kouzlo obzor halí.

Zakletá srdce v čárný let

těkají, bloudí v zvuků báji,

prostorem rozkoš chvěje se,

a vánky něhou lepetají. –

Nový pad zvuk jak blesku svit –

silné a mocné udeření –

kácí se náhle budova,

okamžik v trosky půvab mění.

Rozbořil, rozbil vlastní svět,

srdce i city trhá dolů,

nebe i ráj i krásy let

do moře vmetal vlastních bolů.

Končí – a hřmotný pochval zvuk

bouřlivým proudem naň se vlní;

Miriam kněžna pohár jme,

plamenným vínem po kraj plní,

s půvabem zoře poranné

podává nápoj, jenž se pění,

rukou svou jeho dotýká,

a tknutím krev mu v oheň mění.

Pohár jme on, a perlivý

přikládá k ústům, zdvihá hlavu,

jediným douškem vypíjí

kypících jeho jisker lávu,

a pak jím mrští o zemi,

rozbíjí na kusy lesk zlata,

plamenný žár mu v oudech plá,

a v zraku žhavá jiskra vzňata.