Varoň. (IV.)

V mladistvých ňadrech srdce jest jak květ:

zlomené vadne mrazem nebo žárem,

ale vnov rozvíjí svou korunu,

vzpučí a voní opět novým jarem.

Zlomeno mladé srdce Varoni,

raněným ptákem těkal dálným světem,

vzpomínky setříti chtě s útrob svých,

vykoupať bol svůj v jasném vzduchu letem.

Půvabná vesna přišla srdci zpět,

zlíbala duši čarovnými ústy,

a vdechla vůni, květy vkouzlila,

v nitru, kde prvé mrazil cit jej pustý.

Vrátil se zpět i nových myslí tem,

v mladých mu ňadrech vzedmul bujné reje,

a podžeh vůli vroucím plamenem,

pod nímž vše rychle zrá a k činům spěje.

„Dalekou duch mně ukazuje pouť,

veliká jakás bouř mou duši jímá,

veliká jména mého slávy bouř

v útrobách mých se probudivši hřímá.

Dívčino srdce malá říše jest,

celého lidstva chci se státi králem,

postaviť trůn svůj v jeho myšlénkách,

rozvlniť nitro je proudným valem,

čarovným mečem stanouť na čele,

vykouzliť z ňader utajené city,

vynořiť všechny mocně na povrch,

a zjeviť tajných hlubin poklad skrytý.

Králem chci vševládnoucím srdcí slouť,

panovať mohútností zvučných tonů,

zatřásti duše lidské oblohou,

sypať s ní hvězdy světel ve výronu.“

Lidská jsou srdce třtiny na stepi,

každého vánku šum jim hlavy sklání;

ta lidská srdce – písek na poušti,

každého větru odnáší je vání.

A Varoň hrál, a srdcí pánem byl,

v propasti tu je vrhal, tu nes v ráje,

i rukou panoval tak umělou,

tajemné otvíraje zvuků báje.

Věhlasu zdoben lesklou korunou

panoval světu bez boje a znoje;

na šumných vlnách pochval bouřlivých

kolébal do snů dětské srdce svoje.

Opojen v duši zemi probíhal,

nesen jsa na perutích hučné slávy;

trůn jeho – okamžiku nadšení;

poddaní – rozvichřené citem davy.