Varoň. (IX.)

Starý mlynář Jakub v Černém Víru

tlusťoučké má tváře, hlavu šedou,

zlatem plnou kapsu a zlou ženu

od křiku a zlosti celou bledou,

osm synův a jedinou dceru,

krásnou jako květy na jabloni,

která rozkládajíc šíré větve

před okny mu plna včelek voní.

Cilka oči má jak v žitě charpa,

jako první sníh se leskne čelo,

vlásky jsou jak línek který přádá;

růměncem s vezdy líčko rdělo,

a na bradě důleček je malý,

na ňadrech se hloubci dva něží,

jež, by neulétli svému hnízdu,

v úkrytu vždy přísná vazba střeží.

Celičký den s jedné práce v druhou

matka honí ji a při tom bručí;

zvyk ten bez reptání nese Cilka,

hůře v srdéčku ji cosi mučí.

Černý bor se v stráni rozprostírá,

blíže mlýna za bystřicí leží;

tamo večerní když záře hasne,

ob den dívka tajným krokem běží.

U studánky myslivec ji čeká,

na měkounkém mechu odpočívá;

jistě z daleka tam za ní chodí,

nebť ho vůkol nezná duše živá.

Neděle jest, Cilka v šero touží,

a ten den tak lenivě se vleče,

jako do polovy vyschlá řeka,

za mlýnem jež přes kameny teče. –

Letní slunko přec za hory zašlo,

na obloze jenom růže zbyly,

jež nad zemí dálnou v polokruhu

andílkové v luzný věnec svili.

Po lístku list s něho v šero padá,

setmělo se, hvězdičky jen svítí,

po údolí slyšeť mlýna klapot,

ozvěnou jenž spěchá v bor se skrýti.

Z komurky své oknem Cilka skáče,

po sadě se mezi stromy plíží,

v jeho konci ale krok svůj staví,

udiveným zrakem k mostu shlíží.

Postať černá vyrostla tam z půdy,

stojí strašidlem na druhém břehu,

a svým nenadálým zjevem chmurným

ovanula mrazem dívky něhu.

Již již prchá nazpět polekaná,

myšlénka však nová tryskla v hlavě:

na druhou jde stranu za mlýn vzhůru,

míří k řece o měkounké trávě,

lehkou nohou dotýká se půdy,

stírá květům luhu rosu svěží,

a k bystřice rokotavým proudům

utajeným dechem v šeru běží.

Na břehu se balvan skály šeří,

sedá naň, pak obuv s nohou svléká –

na protějším břehu cosi šustlo,

Cilka v nov se bojí, v nov se leká. –

Zas vše ticho, střevíce jme levou,

krátké sukně podkasává pravou,

a již bosou nohou stoupá v proudy,

vítající dívku hudbou smavou.

Vlnky kolem laškujíce křepčí,

šumí, pění se, ji objímají,

pluskotají kolem něžných oudů,

líbají je, vesele si hrají.

Ve vodici chladné úzko dívce,

city v ní se jako včelky rojí;

ustrašena upustila břímě,

které nesla v levé ruce svoji.

Uchytily rychle vlnky kořisť,

na povrchu vrhají ji vlekou,

tu ji noří, tu ji vyhazují,

smějí s a hravě dále tekou. –

Proud se bystří, proud se hlubším stává,

kolem stříká rozčeřená pěna;

úsilím vším dívka k předu brodí

láskou jsouc i bázní rozechvěna.

Vodou kmitá bělounký lesk nohou,

k noci šeru tulí svoji něhu;

až se dívka hravých vlnek proudem

octla šťastně na druhém již břehu.

Odtud rychlým krokem spěchá vzhůru

do ponurých borů nocí tmavou;

všude ticho, v dálce mlýn jen klape,

letě ozvěnou sem kolotavou.

Na stráni tam v středu černa lesa

palouček se rozprostírá malý,

v jeho konci studánka se prýští,

po svahu z ní strumének se valí.

Mezi travou mech svou postel stele,

do kola se černé větve sklání,

jež posupným stěny lemováním

tichý chrámek luzné něhy chrání.

Oko marně proniknouť chce šíře,

nad sebou jen vidí nebes kruhy,

na nich hvězdy jako světlé kamy

rozmetané pestře v modré luhy.

Zašuměly v boru větve v šeru,

na paloučku statný muž se jeví,

a již dívka v náruč se mu vine,

jako kolem stromu štíhlé réví.

V mech měkounký usedli si spolně,

teplý vzduch jim z hájů vůní vlaje,

ona k němu hlavu svoji sklání,

a on z ústek její blaho ssaje.

„Pospěš, pospěš, Romane můj milý

sobě za ženu mne milou vzíti,

abych mohla býti celá tvoje,

v náruči tvé bez bázně se krýti.

Poslyš, co ti poví srdce moje:

bych se vdala, nutí s otcem máti,

nedobře prý dívkou dlouho býti,

mládí s krásou prý se rychle tratí.“

„Každému dám kuli za odměnu,

kdo se vzít mně tebe opováží;

nikoho se neboj, já jsem mocný,

pevně budu státi na tvé stráži.“

„Za muže mám vzíť si Petra z Kroužku,

jeden mlýn má a dva velké statky,

ošklivý je, staré vojačisko,

rezavé má vousy a krk krátký,

pije kořalku a nos má rudý,

zlý je, každého hned pěstí bije,

nebojí se ani pána boha,

nemodlí se, jako pohan žije,

vysmívá se andělům a svatým,

na duchy a vodníky jen věří,

podvádí a lakomý je, skoupý,

na falešné míry lidem měří.

Boháčem je velkým ve vůkolí,

chce si vzíť mne, proto často chodí,

a mně strach probíhá všechny oudy,

když své černé oči po mně vodí.

Máš-li rád mne, vysvoboď mne z hrůzy,

nedej člověku mne tomu vzíti,

srdce by mně puklo velkým bolem –

víš že nelze bez tebe mne žíti.

Dojdi k nám a požádej mé ruky,

bohatý jsi, dá mne tobě máti,

abych byla celá, celá tvoje,

a svým mužem mohla tebe zváti.“

„Ani den již nesmí muž ten divý

na tě zírať zrakem jedovatým,

neboť já jsem jediným tvým pánem,

a ty sama pokladem mým zlatým.

Ještě dnes pojď se mnou dítě drahé,

ukryju tě do náruče svojí,

budeš míti dostatek a hojnosť,

každé přání tvé má láska skojí.

Letem skryta budeš, a pak v zimě

pojedeme v zlaté město spolu,

oděju tě kmentem jako kněžnu,

nepoznáš ni žele ani bolu.“

„A kdy dojdeš miláčku můj k otci,

po právu bys žádal ruky mojí?

Kdy a kde pak budem svatbu strojiť,

který kněz nás věčně věků spojí?“

„Brzy, brzy to se všechno stane –

jenom rychle – nezbývá nám času –

již již půlnoc – daleká nám cesta –

beze strachu poslyš mého hlasu.“

Opojena blažeností lásky

v jeho slova jako v zákon věří,

a již o rámě mu podepřena,

v stráni boru spolný krok s ním měří,

a kam v temnu vedle sebe kročí,

pod nohama kameny se řítí;

křečovitě se ho držíc dívka

při každičkém kroku bolesť cítí.

„Nespěchej tak miláčku můj drahý,

suk a kámen dere bosou nohu –

ahy! počkej, krev se z rány řine,

zadřela jsem v patu trn si hlohu.“

„Neplač drahá, vezmu tebe v náruč;

tam hle skála černá vzhůru pne se,

na ni spočneš, obvážu ti ránu,

dolů pak tě moje rámě snese.

Dole na úvalu druhém konci

čeká na nás bodrý vraník v skrytě,

před úsvitem donese nás domů,

kde se sladce vyspí moje dítě.“

Útes vysoko ční v stráně svahu,

pod ním bystřina své proudy valí,

úzká vede stezka na temeno,

jež mech s travou v měkké roucho halí.

Tamo jemně složil zmdlelou dívku,

posadil ji v zarosenou trávu,

rozžeh světlo v lucerničce malé,

ke bělounké noze sklonil hlavu,

vyndal ostrý trn, a krev jí setřel,

ránu obvázal jí svojím šátkem,

hladil vlásky, líbal něžné čelo,

a dál jíť chtěl po oddechu krátkém. –

Ale vzduchem projel výkřik dívky;

hrůzou jatá se ho rukou chytá,

strachy k němu tulí se a třese,

jako by ji uštkla zmije litá.

„Bože, bože, co se ti to stalo?“

Uleknuté dech se v hrdle tají,

chvějíc se a vinouc k němu šeptá:

„Nevidíš ho? tam hle stojí v háji.“

„Kdo?“ „Ten lotr zlostný, Petr z Kroužku...

teď se uhnul dolů, v stín se skrývá...

pohleď... pohleď... teď se shrbil k zemi...

upřeně se na nás semo dívá.“

„Nikde nic, jen tak jsi rozčilena;

holoubku můj vstaň, zas půjdem dále,

dokud ukrývá stín noční cestu,

nás i směr náš do temnosti hale.“

„Pro světice, všechny svaté v nebi,

zůstaň zde, zde přece hvězdy svítí,

a tam dole hrozná tma je všude,

tam se na nás duchové zlí sřítí.

S vodníky a ďábly ve spojení

na nás s nimi číhá v černé stráni:

probůh tebe prosím, zůstaň, zůstaň,

tady matička nás boží chrání.“

Objímá jej, hlavu k ňadrům kryje,

všechny oudy se jí hrůzou chvějí,

on však chláchole jí slovem něhy

jemně vine z náručí se její,

béře věrnou zbraň svou v pevnou ruku,

zrakem dravce ve tmě soka hledá,

a jde v onu stranu kamo zírá

dívka úžasem a strachem bledá.

Všude ticho, jenom v druhé straně

zahukali smutně noční ptáci;

Roman nezahlédnuv živé duše

bezpečně se nazpět k dívce vrací.

Ručnici svou hodiv přes rameno,

nadchází si, nejde cestou pravou,

s boku leze vzhůru na temeno

po strmině srázné houští tmavou.

Cilka hledí – děsného cos vidí:

za ním strašidlo se plíží divé,

polo vodník, polo zlý duch černý,

jenž pne vzhůru k němu ruce živé.

A prv než-li vykřiknula dívka,

sklouzl Roman, zavrávoral náhle –

padl – zbraně střelné vyšla rána,

po lesích se rozlehajíc táhle,

projela mu pléce, a on třeskem

do propasti s kamením se kácí. –

Noční příšera se zrakům dívky

v černou tmu a děsnou mlhu ztrácí.

„Jezu Kriste!“ – volá hrůzou jatá,

ale za ní chechtá se cos v houští,

a prv než-li ozvěna se vrací,

Petra postať v úžasné té poušti

svítí na ní dravce žhavým okem,

natahuje po ní černé svaly.

Couvá dívka před příšerou noční,

obrací se, běží na kraj skály,

polo v snění, polo v hrozném bdění

ve propasť se černou vrhá dolů –

a tam valí řeka temnou vlnu,

plnou šumu, nářku, jeku bolu.

Děsným zakletím muž do tmy rotí,

po skalném se svahu pouští k břehu;

mrtvol dvé tam leží roztříštěných,

teče krev z nich mutíc vodu v běhu.

Divý muž je nohou hází v proudy,

bystřice je vedle sebe nese –

kníže Lech pod hrad svůj s dívkou pluje,

kulich zakulichal v černém lese.