Varoň. (V.)

Hudby zvuk vykouzlený umělcem

je jako jara libodechá vůně,

neb jako mládí pološerý sen,

jenž z myslí junných vynořil se tůně.

Pomník z ní nepostavíš trvalý,

nezavřeš v ňadrech, nezavřeš ji v hrudi,

odletí, odvane, jak každý cit,

an vánek v šírou dálavu jej pudí.

Lidé a svět tak jako dívka jsou,

ctí tebe dnes a láskou pro tě hoří,

ale již zejtra jsi jen obrazem

upadlým na dno v myšlének jich moři.

Odpočneš tamo v tůni hluboké,

nad tebou proudí nové vlny valem,

a jestli náhodou se vynoříš,

počerněn již jsi dna jich temným kalem.

Pod vírnou hladinu kles Varoň již,

a jeho rozjařené proudy zvuků

byly jak písmo psané v mořský val,

nad nímž se kácí vlny v burném huku.

Vyrost mu soupeř, Věslav mladistvý,

dívek se ladných na něj smáli rtové,

jejich se králem krásný mladík stal,

budě v nich nové krásy city nové.

Mluvily o něm, o něm snily si,

a kudy stoupal, kouzlo šířil kolem;

Varoně ale uštkl v srdce had,

závisti had, jenž v hrudi vířil bolem.

Nesnesl jed ten v ňadrech zavřený,

soupeře vyzval k velikému boji;

v zápase že jej zničí, porazí,

nadějí rozervané nitro kojí.

V zápasu tom však sám byv poražen

s hlubokou ránou zpět se vrací v duši,

a jeho srdce želem zvíchřené

hněvem a nenávistí k lidem buší.