Varoň. (VI.)

Noční jest čas, a růží růměnec

prodechl opět zemi, spící děvu,

na jejíž ňadrech slastí odkrytých

kolébal svit se luny v rozechvěvu.

Kamkoliv oko vrhlo hledy své,

obrovské hory pnuly k nebi těla,

a z poloprůsvitného šláře jich

k modrému nebi témena jich čněla.

Byly jak z mlhy stupně k obloze,

modlitby po nich dechem čárné vůně

dmuly se vzhůru v myrrhy kotoučích,

nesouce pokoru a poklid v lůně,

pnuly se k nekonečným výšinám,

pojily zemi s nebem kmitem struny,

která se rozchvívala v prostorách

prodchnutá dechem stříbrořásné luny.

Zvuky té struny byly jedna báj,

tajemná jako šero budoucnosti,

hluboká jako lidských srdcí říš,

nezměrnou citů tůň jež v sobě hostí.

Těkají v polosvitu myšlénky,

z okovů vyváznuvše ňader lidí,

šeptají sobě slova zákonů,

jimiž se svět v svém kolotání řídí;

a kolem květy dýší útrob sny,

myšlénky lidské provály svou vůní,

objaly je a v reji společném

ve vzduchu nad uspaným světem trůní.

Nad řekou ukryt v hustém stromoví

maličký domek stojí v svahu stráně –

domov to Varoně, kde z okna ven

oko své upřel vzhůru v nebes báně.

„Proč nejsi pravdou krásná myšlénko,

která jsi jako holubice bílá

snesla se s oblak v duši člověka,

aby si v libém rozechvění snila?

Proč nejsi pravdou překrásný ty sne,

že mimo propasť tu, jež kolem nyje,

vznáší se svatý, dobrý duchů pán,

perutí svou jenž rmuty žití kryje,

pohodou libou vane v ňadrech svých,

a duše lidská na jeho že lůně

útulek najde věčný, bezsmrtný,

ana se vynoří z té bouře tůně?

Proč všechna krása jest jen libým snem,

snem pouhým roztoužených lidských citů,

a proč jest pravda bezdnou hlubinou,

propastí bez útěchy beze svitu,

kde na nás šklebí vířivá se moc,

nutnosti síla – černá, slepá, tmavá,

bez srdce, bez svobody, volnosti,

bez klidu, bezúčelně kolotavá?

Ó jak bych duchu k tobě vznes se tam,

ňadra svá vyrval z bezladného víru,

odhodil okamžiku břemeno,

kochaje v tvé se jasnosti a míru!

Jak krásný sen! – a krutá skutečnost?

Smířiti s ní se bez žele a boje?

Anebo celý život válku vést,

úžasnou, beznadějnou, plnou znoje?

Jsem jako struna v hudby nástroji,

neznámá kamo síla noří ruku;

nevidím jí, jen cítím její moc,

a vůle má jest loďka v bouři zvuků.

Bez konce smutek jímá duši mou,

a srdce mé je bolů hromosvodem,

jež na ně s rozmetaných světů všech

sřítily jediným se hrotu bodem.“